Žejdl upřímně: Z ničeho neutíkám! Ale vím, kde je hranice. Plánuje si otevřít bistro
Lukáš Žejdl
|
Foto: Karel Švec, hc-slavia.cz
V pouhých 32 letech naznal, že brusle a puk odstaví na druhou kolej. Urostlý forvard Lukáš Žejdl přes deset let válel mezi tuzemskou elitou, do vitríny si pověsil extraligové stříbro i bronz. O patro níž ve Slavii ale časem vyhořel, nadšení pro hokej se vytratilo. Východisko? Přerušená kariéra a skok do civilního života. „Stejně to jednou čeká každého, já jsem to jen urychlil,“ líčí pro Hokej.cz.
Je to rozhodnutí, které ve vás zrálo delší dobu?
Dá se říct, že jo. Přemýšlel jsem nad tím strašně dlouho. Někteří lidi o tom věděli a snažili se mě motivovat, abych to ještě zkusil. Ale já jsem viděl víc minusů než plusů.
Povídejte…
Je toho strašně moc. Proto říkám, že to bylo pak nevyvážené. Kdybych měl něco vypíchnout… Zaprvé už jsem z hokeje neměl radost a bez toho to hrát nejde. Zadruhé jsem v tom neviděl finanční benefit. A hlavně taky to, že bych chtěl být po rozvodu víc s dcerou. Kvůli hokeji to úplně nešlo, teď na ni budu mít víc času. Když jsem nad tím přemýšlel, tak toho bylo fakt hodně. Navíc jsme se Slavií hráli furt dole, to bylo docela na hlavu. Neměl jsem moc důvodů, proč bych hokej dál hrál. Dál už jsem se posunout nemohl, přece jen mám nějaké roky. Něco jsem tomu sice obětoval, ale poslední dobou mi to nedávalo nic nazpátek.
Tušil jsem, že se k tomu přičinilo i letošní výsledkové trápení Slavie.
Stoprocentně. Ale není to tak, že z něčeho utíkám. Spíš jsem chtěl týmu pomoct, protože jsem věděl, že neodvádím výkony, za které jsem – v uvozovkách – placený. Nebylo to ode mě úplně dobré. Jsem soudný, vím, kde jsou moje hranice. Bohužel mi to nesedlo, pak už to šlo jedno s druhým. Když to řeknu blbě, tak jsou tam mladí kluci, kteří to mají před sebou. Já už jsem vlastně neměl co dokázat. Chtěl jsem, aby hrál třeba ten Strnys (Lukáš Strnad, pozn. red.), protože má před dvacítkami. On na úkor mě potom nehrál, to mi bylo docela líto. Když si to vezmu zpětně, tak si myslím, že to bylo dobré rozhodnutí. Stejně to jednou čeká každého, já jsem to jen urychlil. Teď se pustím do normálního života.
„Vycítil jsem to. Sám vím, že jsem neodváděl dobré výkony.“
Klobouk dolů před vaší sebereflexí. Ale nepral jste s tím trochu vnitřně, bylo opravdu tak snadné si to přiznat?
Vycítil jsem to. Sám vím, že jsem neodváděl dobré výkony. Když na vás tým má stát, tak tomu pak nechcete překážet. Byly tam možnosti, že můžu být vyměněný a tak… Ale já jsem na rovinu říkal, že jestli mě vymění, tak skončím a nebudu se plácat přes celou republiku někam na Moravu. To mi za to vůbec nestojí. Chci žít jinak. Ona ani situace na trhu není jednoduchá. Trenéři mi dali na rozmyšlenou docela dost dlouhou dobu, ale já už jsem byl vcelku rozhodnutý a oni to věděli.
Případný trejd vůbec nebyl na stole?
Ne, to nepřipadalo v úvahu. Rovnou jsem se odstěhoval zpátky na sever, úplně jsem opustil i Prahu.
Vzpomínám si, že už během minulé sezony to bylo nahnuté. Po podpisu smlouvy v březnu jste zmínil, že vám kariéru zachránil trenér Dan Tvrzník.
Extrémně nahnuté. V mém soukromém životě se děly takové věci, že jsem na hokej vůbec neměl pomyšlení. Pak jsem se z toho trochu vyhrabal, ale to nejde pořád do nekonečna. Mám to v sobě, táhne se to se mnou. Pro mě je těžké oddělit osobní život od života profesionální hokejisty. To jsem nikdy neuměl. Moje hlava na to asi nebyla stavěná, všechno jsem si hrozně bral a bylo mi to líto.
Právě u hlavy ve sportu všechno začíná a končí…
To můžu potvrdit. Je to strašná alfa a omega.
„Nemám co skrývat, fakt jsem soudný. Stejně bych skončil po sezoně.“
Ono to možná pro někoho navenek působí překvapivě, předchozí dvě sezony jste patřil mezi klíčové hráče Slavie. Pak bum, ve 32 letech přerušená kariéra. Ale jak vás poslouchám, tak to smysl dává…
(přikývne) Nemám co skrývat, fakt jsem soudný. Stejně bych skončil po sezoně, už jsem byl rozhodnutý. Život po kariéře na mě nebude čekat. Když se naskytly nějaké možnosti, tak jsem to prostě vzal.
Co reakce okolí? Při angažmá v Litvínově jste mi vyprávěl, že hokej hodně řešíte hlavně s tátou, nebyl zklamaný?
Nebylo to jednoduché. Asi ho to spíš mrzelo… Ale řekl mi, že jestli nejsem šťastný, tak mě podpoří v tom, v čem budu. Je to takové klišé, ale když člověk nedělá něco takového, tak to přece dělat nebude. Teď líp spím, asi šťastný jsem. (usměje se)
Nastaly s věkem také změny ve vašem žebříčku hodnot? Priority se asi přehází, když máte malou dceru…
To se nedá popsat. Fakt jsem si řekl, že mi za to hokej nestojí, abych přicházel o tyhle věci. To byl další minusový bod.
Lukáš Žejdl | Foto: Karel Švec, hc-slavia.cz
Pokud jde o budoucnost, zkusíte si ještě najít nějaký klub třeba ve 2. lize? Nabízí se zejména váš mateřský Most.
Přemýšlím o tom, ale nejdřív si musím dát život do kupy. Budu se o něco starat a nevím, jak to bude stíhatelné. Udržovat se budu dál, pořád chodím do posilovny. To mi vůbec nevadí, na rozdíl od tréninků na ledě mě to bavilo. Ale napadlo mě, že bych napsal panu Kýhosovi, že bych si možná . rok chodil zahrát. Uvidím.
A život mimo hokej? Prozradíte, čemu se chcete věnovat?
Můj sen je otevřít si tady na severu bistro. Přemýšlím o Chomutovu, už to mám v hlavě asi rok a půl. Akorát mi hokej nedával možnost to uskutečnit. Teď to konečně můžu plánovat, do toho táta vlastní nějaké gastro podniky, takže mi podal pomocnou ruku, že do toho můžu jít s ním. Ať to zkusím a vím, co to obnáší.
„Můj sen je otevřít si tady na severu bistro.“
Vybudovat fungující restauraci, to si asi taky moc neodpočinete, ne?
Přesně tak, proto nevím, jak to bude s tím hokejem. Rád bych si to ještě pinknul, ale když to nepůjde, tak to nepůjde. Zatím mi hokej vůbec nechybí, abych řekl pravdu. Ani když se dívám na nějaké sestřihy nebo něco. Už se vidím někde jinde.
Jakého typu by měl být váš podnik, oblíbil jste si nějakou specifickou kuchyni nebo styl?
Strašně se mi libí koncept Kro Kitchen v Praze. Mám v plánu, že bych něco podobného udělal tady. Jak bych to popsal… Je to moderní kuchyně, fine dining, z čerstvých věcí. Hlavní surovina je kuře, taky hodně rýže. Není to ani tak thajská kuchyně, ale spíš jejich vlastní věci. Oni si vytvořili vlastní koncept a na něm jedou. Pořád tam mají narváno.
Zajímal jste se o gastronomii už v průběhu kariéry? Se sportovním životem jde strava ruku v ruce.
Vůbec, nikdy. Pak jsem se ale vídal s jednou paní, ta mě do toho trochu popostrčila. Začali jsme se o tom bavit, já jsem nad tím postupně víc a víc přemýšlel. Říkal jsem si, proč ne, když táta dělá v gastru. Aspoň mi poradí, co a jak.
Žejdl i Kružík zářili (1+1): kombinace i trefa ze vzduchu!
Dobrý plán. Ne vždy bývá přechod do běžného života pro hráče snadný...
Přesně tak. Je to docela těžké. Ale podle mě je důležité si říct, kdy už je na čase. Musíte si to sám v sobě přiznat. Navíc když nejste úplný top hráč, tak není šance, abyste se hokejem zabezpečil. Platy v extralize byly hezké, ale není to tak, že byste po kariéře nemusel vůbec nic dělat.
Že byste si sedl ke krbu a bilancoval kariéru, na to zatím nedošlo?
Vůbec ne. Zase tak skvělou jsem ji neměl… (směje se) Ale ne, uzavřel jsem to v sobě. Přerušil jsem kariéru a uvidím, co bude.
Nenaplněný sen ve vás žádný nehlodá? V mládí je pro každého nejvíc NHL, vy jste k ní mimochodem přičichl na kempu Calgary.
Jeden jsem měl – vyhrát extraligový titul. Chtěl bych si vyzkoušet atmosféru, jaké to je, když to dotáhnete. Byl jsem na druhé straně a nebylo to moc příjemné.
„Bylo hrozně fajn chodit do kabiny, ty prdelky okolo a tak...“
Ano, ve finále v roce 2015 jste po sedmém zápase sledoval křepčení Litvínova…
Jo. To bylo fakt nepříjemné, když vidíte ten radující se tým.
Hokejových zážitků pro dceru ale nejspíš vysypete z rukávu spoustu, co říkáte?
Hlavně z kabiny. (usměje se) To mi bude chybět nejvíc, moc špatných kolektivů jsem nezažil. Bylo hrozně fajn tam chodit, ty prdelky okolo a tak… To vám asi řekne každý.
Jak to vlastně u vás vypadá, změnila se denní rutina o sto procent?
Šíleně. Jsem zvyklý na režim, mám to rád, když mám naplánovaný den. Teď vlastně čtrnáct dní čekám, než se všechno rozjede. Jen polehávám, chodím do posilovny… Začal jsem se ještě věnovat věcem na burze, to mě docela baví. Učím se. Spíš to studuju, než že bych investoval velké peníze. Je to strašně ošidné.
Lukáš Žejdl | Foto: hc-slavia.cz
Po kariéře se skutečně nudit nebudete...
(usměje se) Vůbec. A to už mi volali z Francie, jestli si to nechci jít dohrát tam. Ale okamžitě jsem řekl, že ne. Nabídky z ciziny jsem měl dřív, že bych si sáhl na hezké peníze. Jenže když jsem pak studoval ta města, tak to byla katastrofa.
Finanční stránka ale musela být lákavá, ne?
Vůbec se to nedá srovnat s podmínkami v Chance lize. Co jsem se bavil s klukama, co šli do Maďarska, tak jsem vyvalil oči, kolik tam berou. My jsme navíc profíci, u nich to vnímají spíš jako hobby ligu. Je fakt zajímavé, kolik jsou tam schopní sehnat peněz.
Martin Kadlec a Jan Dufek nedávno v rozhovoru pro Hokej.cz popisovali, jak na ně ve Francii ani zdaleka není takový tlak jako v Chance lize. A pochvalovali si zázemí, podmínky mimo led…
Můžu jen souhlasit. Chance liga není špatná, hrozně mě překvapila, každý rok jde nahoru. Ale podmínky pro ni – až na pár klubů – absolutně nejsou adekvátní. Co se týče tlaku, tak je taky docela velký. A ohledně financí je určitě lepší cizina. Já pořád říkám: koho tady nic nedrží, tak ať okamžitě vypadne. Přijde si na mnohem lepší peníze než v Česku.
„Chance liga není špatná, hrozně mě překvapila, každý rok jde nahoru.“
A co rozvojové hledisko? Je první liga vhodná pro mladé hráče?
Podle mě kluci mají šanci, když budou hrát dobře a poslouchat starší, co tam jsou. Ale pro hráče nad třicet let je lepší vypadnout. Můj kamarád Vláďa Roth si štaci venku nemůže vynachválit. Super město, super podmínky, zařídili mu školku pro malou, úplná pecka. Byl jsem z toho na větvi, co mi všechno říkal. Že není problém, jestli si člověk objedná čtyři páry bruslí. To v Chance lize neexistuje. Tady dostanete jedny, o druhé se hádáte. Do toho se počítají hokejky, které jsou dnes nesmyslně drahé. Záleží na každém, jak to má. Kdybych to mohl vrátit, tak jsem šel ven, ještě než jsem podepsal se Slavií. Myslím, že by mě to tam bavilo víc a prodloužil bych si kariéru. Nový jazyk, všechno. Bylo by to jiné.
Oklikou se možná dostáváme k tomu nenaplněnému snu – zahraniční klub ve vašem životopisu chybí.
Docela mě to mrzí. Ale přišla rodina, kterou jsem nechtěl nikam tahat. Vždycky jsem dával spíš na ni, možná jsem měl být trochu fucking selfish, jak se říká.
Share on Facebook
