Nejslavnější Čech ve Finsku věří v úspěch: Líbí se mi Kariho styl

Foto: hcpce.cz

16. května 2022, 14:33

Dominik Dubovči

• Reprezentace
• MS 2022

(TAMPERE, od našeho zpravodaje) Málokdo zná Finy tak dobře jako Otakar Janecký. Jedno je ale jisté, všichni Finové znají Janeckého. V devadesátých letech řádil v dresu Jokeritu po boku Jariho Kurriho a Teemu Selänneho, ale taky proti Karimu Jalonenovi. Poznejte pardubickou legendu, její příběh i pohled na dnešní český a světový hokej.

Do Finska jste odešel krátce po revoluci. Proč jste si vybral právě angažmá na severu?
Byla to moje jediná příležitost, jak se dostat do zahraničí. Finsko se mi zdálo jako rozumná volba, tehdy tam nebyla taková konkurence, většina našich hráčů odcházela spíš do Německa. Věděl jsem ale, že Německo počká, Finy jsem navíc vnímal jako hokejovější národ. A taky vždycky dobře bruslili. 

Vyhovovalo vám Finsko právě díky tomu, že jste vyčníval svým bruslením?
To člověk zjistil až v praxi, netušil jsem, jaký styl hokeje mě ve Finsku čeká. V SaiPě jsme sice hned spadli o ligu níž, ale posbíral jsem 60 bodů a v kanadském bodování jsem skončil šestý. Ozval se mi tedy Jokerit, protože hledali produktivního centra.

Byl jste hned rozhodnutý, že tuhle prestižní nabídku vezmete?
Právě že ne. V Jokeritu tehdy trénoval Boris Majorov a já jsem moc nechtěl hrát pod ruským trenérem, protože mi bylo jasné, jak se u nich trénuje. Bylo mi 31 let, už jsem si myslel, že jsem toho za svůj život natrénoval dost (směje se). Nakonec jsme se ale dohodli, přestoupil jsem do Jokeritu. Řekl bych, že to byla dobrá volba.

Hned v sezoně 1991/92 jste získali titul – pro vás už třetí zlato za pět let…
Byly to nejlepší roky kariéry. V Pardubicích jsem hrál celý život, ale po úspěších ve Finsku jsem se opět dostal i do národního týmu a hrál jsem na mistrovství světa i na olympiádě. Celkem se mi dařilo, i když jsem patřil mezi starší hráče. Já se cítil perfektně, ve Finsku jsem se našel. Spokojení byli i spoluhráči, toho si vážím nejvíc.

V Pardubicích se dodnes vypráví historka o tom, jak jste při trénincích na ledě přeskakoval hokejovou branku. Opravdu jste měl takovou odrazovou sílu?
Branku ne, ale je pravda, že v té době byly tréninky hodně náročné a dost často jsme odrazovou sílu cvičili. S Jirkou Šejbou jsme přeskakovali švédské bedny – trenéři nám dali šest beden za sebou, ale my neskákali nahoru a dolů, vzali jsme to přes celé bedny, protože nám to přišlo lehčí. Tenhle základ z tréninku byl každopádně dobrý základ k mému bruslení, tehdy se tak prostě trénovalo – běhalo se po schodech a tahali jsme těžké váhy.

Stylem hry jste trochu předběhl dobu. Od konce vaší kariéry v roce 2004 se totiž hokej dost posunul a dnes je právě o bruslení.
To je spíš zásluha trenérů. Pilovala se rychlost, síla i vytrvalost, hlavně pátky byly hodně náročné – trénovalo se čtyři hodiny v kuse. Šli jsme do posilovny, potom cvičili odrazovou sílu, a pak se ještě běželo deset kilometrů. Myslím, že za dřívějšího režimu byly tréninky náročnější. Díky tomu jsem měl tak dobrý fyzický základ a mohl hrát až do 44 let.

Angažmá ve Finsku jste přitom plánoval kratší. Nakonec jste se do Pardubic vrátil až po deseti sezonách…
Chtěli jsme využít každé šance v zahraničí, která se naskytla. Do ciziny totiž za minulého režimu mohl odejít pouze hokejista starší třiceti let s vysokým počtem zápasů v reprezentaci. Takoví hráči už pro nás přitom byli dědci (směje se). Tak jsem odcházel do Finska s tím, že budu hrát třeba tři roky a pak ukončím kariéru. Těžko jsem mohl vědět, že budu hrát ještě dalších čtrnáct let. Jsem moc rád, že se mi něco takového povedlo, že jsem si hokej mohl tolik užít.

Užíval jste si i běžný finský život?
Největší zátěž nesla moje manželka. Měli jsme dvě malé děti – Karolínce bylo v létě 1990 šest týdnů a Otíkovi tři roky. Veškerá tíha tedy byla na manželce, protože moje sezony bývaly dlouhé, z klubu jsem jel na sraz nároďáku, brzy po mistrovství zase začínala letní příprava. Ale všichni jsme si to užili, s tak ochotnými lidmi a v tak krásné zemi je radost žít. 

Nebyl to pro vás krátce po revoluci trochu kulturní šok?
Na dobré si vždycky zvyknete rychle, třeba finskou saunu jsem si hned přivezl domů a používám ji doteď. Saunu jsme sice používali i v Česku, dokonce jsme museli povinně, ale to byla taková ta suchá, kde je 110 stupňů – vždycky mě spíš vyždímala. Finská sauna je naopak vlhká, takže člověka krásně uvolní – já už bez ní ani nemůžu být (směje se).

V Jokeritu se z vás stala legenda, během osmi sezon jste čtyřikrát vyhrál finskou ligu. A v jednom týmu si zahrál s Jarim Kurrim nebo Teemu Selännem.
Teemu byl kamarádský a pro srandu nešel daleko – něco jako já (směje se). Jarri byl už v osmdesátých letech hvězdou Finska i zámoří, ale během výluky v sezoně 94/95 si k nám z NHL odskočil. Byl to stejně kamarádský a příjemný člověk jako Teemu, ale v kabině toho moc nenamluvil.

Rozuměli jste si i hokejově?
V lajně jsem s nimi nehrál, já byl až ve druhé lajně – měli jsme tak rozložené síly. Pro tým ale byli oba velice dobrým impulsem. I díky nim jsme pak vyhráli Pohár mistrů evropských zemí (PMEZ). A vzpomínám si ještě na jednu věc – všechny přesilovky jsme sice hráli spolu, ale zakončovali spíš kluci… (směje se)

S finskými legendami jste se potkával i na olympijských hrách. V roce 1992 jste vybojoval bronz za Československo, o dva roky později už jste dělal kapitána Česku.
Zpětně mě mrzí, že jsme získávali samé bronzy (bronz má Janecký i z MS 1989, 1992 a 1993 – pozn. red.). Ale když se člověk ohlédne zpět, tak můžeme být rádi i za ta třetí místa. Mezinárodní scéna hodně vyrovnaná, začalo to už tehdy a dnes je to ještě znatelnější – vidíme, jak se zlepšili Finové, Němci, Švýcaři. Aspoň je dnes ale mistrovství světa zajímavější.

I díky finskému trenérovi u české reprezentace.
Nebyl jsem zastáncem takovém řešení, zatím si nemyslím, že by na tom náš hokej byl tak špatně, abychom si nevybrali z českých trenérů. Ale když se rozhodli pro Kariho, tak nemám nic proti. Znám ho moc dobře, hráli jsme proti sobě. Vím, jaký je to člověk a vím, jak trénoval ve Lvu Praha. Fandím mu. Myslím si, že máme velkou šanci na medaili.

Souhlasíte s tím, že Jalonen svým systémem trochu mění Čechy na Finy?
V tomhle má Kari velkou výhodu, protože není nijak poznamenaný českým hokejem. Jede ve stylu Finů, chce po hráčích, aby plnili jeho pokyny. Pracuje důsledně, klidně bude nacvičovat taktiku tak dlouho, dokud nedostane perfektní výsledek. To si myslím, že u nás dřív chybělo. Tenhle profesionální finský přístup se mi líbí. 

Přestože jste byl původně kritik varianty se zahraničním trenérem.
Jsem za to rád, aspoň se můžeme něco naučit. Věřím tomu, že Kari to dotáhne do úspěšného konce, tedy k medaili. Každopádně souhlasím s tím, že je u nároďáku hodně pozitiv a finský styl je tam vidět.

Jaký byl Kari Jalonen na ledě?
Jsme stejně staří, hrál jsem proti němu dvě sezony. Byl nepříjemný, byl to takový vlčák. Jako každý Fin, i on si šel za svým. Všichni jsou poctiví a plní to, co mají.  Kari byl pravák, vysoký centr, který hrál velice dobře a sbíral hodně bodů. Navíc hrál za Turku, se kterým jsme snad pětkrát válčili ve finále. Hráli s ním Saku Koivu a Jere Lehtinen, chytal jim Miikka Kiprusoff… Velmi dobrý tým. I proti TPS, i proti Karimu se hrálo špatně. Naštěstí pak Jalonen odešel do Švédska (směje se).

Zdá se mi, že společně s novým realizačním týmem přišla k reprezentaci i větší energie.
V nároďáku Finska jsou taky mladí hráči, pokud je někdo šikovný, tak ho vezmou. A třeba Matěj Blümel si nominaci určitě zasloužil. Je to kluk, který maká, a přesně to je u mladých hokejistů důležité – aby makali a plnili si své úkoly. Matěj se líbí Karimu i Liborovi Zábranskému, má jejich důvěru, a to je taky super, zase nabere zkušenosti. Český hokej potřebuje, aby se mladí ohráli, aby odcházeli do NHL a vrátili nám dřívější slávu.

Sledujete stále i finský hokej? Co říkáte na dění okolo Jokeritu Helsinky?
Odstoupení z KHL naprosto rozumím. Že pak Jari Kurri odkoupil 40 procent klubových akcí, to byla součást dohody, aby v klubu nepůsobili ruští majitelé. Co se děje na Ukrajině je neskutečné, nedá se to omluvit. Jako člověk to naprosto odsuzuju. Ale taky jsem sportovec a myslím, že KHL byla nejlepší ligou v Evropě, přínosná pro Česko i Finsko. Vlastně pro každou zemi, která tam měla své hráče. Seveřani se přitom do Ruska v posledních úletech prosazovali víc a víc, působilo tam i dost finských trenérů. Na druhou stranu finská Liiga jde také nahoru, což jsme viděli i na olympiádě.

Na olympiádě jste fandil Finsku?
Jasně. V tom je moje výhoda – můžu fandit tomu, kdo v turnaji zůstane déle (směje se). Ale první volbou jsou samozřejmě Češi. 

Chystáte se na MS do Finska?
Dostal jsem pozvánku jakožto člen finské síně slávy, nabízeli nám, že nám zaplatí letenku i ubytování, mohli jsme si vybrat i zápasy, na které chceme. Na začátku června jdu ale na operaci, takže se na ni připravuju. Radši si budu užívat finský a český hokej v televizi (usmívá se). 

Do Finska ale jezdíte často, že?
Dvakrát do roka. Jokerit podniká hodně akcí a pokaždé mě zve. Vždycky se těším, je příjemné, že se můžu stále cítit součástí klubu. Člověka dost nakopne ta pozitivní atmosféra, kterou kolem hokeje mají. A když se u nich něco řekne, tak to platí.

V příští sezoně se chystají i oslavy sto let od založení pardubického klubu. V jednom z rozhovorů jste ale mluvil o tom, že vedení už vás delší dobu ignoruje.
Vždycky je to o lidech. Ano, letos jsem na Dynamu nebyl ani jednou, ale nechci si stěžovat. Je to prostě tak, já to neřeším. Myslím, že pro pardubický hokej jsem toho udělal dost. A záleží na klubu, jestli mě příští rok pozvou, nebo ne. Na mé pohodě to nic nezmění, já budu klukům, kteří hrají za Pardubice, fandit vždycky.

Kdybyste tedy dostal pozvánku, přišel byste se podívat na oslavy jubilea?
To si rozmyslím.

Exhibice přitom, rád pořádáte i sám. Na rozlučku v roce 2006 vám kromě Haška s Jágrem do Pardubic přijeli i Hejduk, Kaberle, Straka, Kurri, Ruuttu nebo Tikkanen.
Něco podobného jsem chtěl uspořádat i loni k mým šedesátým narozeninám. Ale covid nám to nedovolil, uvidíme, co teď. Třeba to spojíme a naplánujeme zápasy veteránů Tesly ke sto letům pardubického hokeje.

S bývalými spoluhráči jste tedy stále v kontaktu?
Samozřejmě, už jsem byl dohodnutý s Igorem Larionovem a se Slavou Fetisovem, ale dnešní situace je složitá. Igor přitom hodně komunikuje i s Dušanem Salfickým, jezdí sem rád, v Pardubicích už byl několikrát. Ale teď to asi bohužel nevyjde, takže budeme muset pozvat Jokerit nebo finské veterány. Něco určitě vymyslíme, abychom potěšili fanoušky. 

Po oné exhibici v roce 2006 prohlásil Jaromír Jágr, že jste by v dorostu jeho vzorem. Dnes ale česká mládež za světem zaostává. Kde vidíte rozdíl právě oproti Finsku?
U dvacítek je to jasné, když se kouknete na Mestis (druhá nejvyšší finská soutěž – pozn.red.), tak v každém týmu jsou třeba jen dva třicátníci, zbytek prostoru dostávají mladí kluci. Což u nás není. Podobné je to v nejvyšší Liize, žádný klub se nemusí bát sestupu, takže když na tom není finančně dobře, tak sází na mladé.

Takže trpělivost a důvěra?
Šikovnému klukovi dají prostor, ale ne že mu dají čtyři střídání za zápas. On odehraje přes patnáct minut. I když se mu první rok třeba nedaří, tak se během sezony ohromně posune, Finové s ním pracují a jdou si za svým cílem.

Rozdíly bychom asi našli i v tréninkovém procesu a spojení se školou, ne?
Výhodou je, že jen v Helsinkách je snad sedm hal. Jokerit má svoji halu, IFK i Espoo Blues taky. A mají i tréninkové haly pro mládež, což je ohromná výhoda. Nemluvě o tom, že mají pořádnou zimu, takže můžou trénovat i na přírodním ledu. 

Foto: hcdynamo.cz

Z Finska jste se domů vrátil na přelomu tisíciletí. Jak na své poslední čtyři pardubické sezony vzpomínáte?
Nebylo to špatné, ale s titulem by to bylo hezčí. (Pardubice v roce 2003 prohrály na domácím ledě se Slavií sedmý finálový zápas 0:1 – pozn. red.) Ale doufám, že jsem pomohl i mladým klukům k tomu, aby se zlepšili. Snad jsem se k nim nechoval jako hnusný starý dědek, chtěl jsem být kamarádský.

Tvořil se tehdy v Pardubicích základ pozdějšího úspěchu?
Petr Sýkora, Michal Mikeska, Tomáš Divíšek, Petr Koukal, Jan Kolář, Petr Průcha, Dušan Salfický, Aleš Píša, Tomáš Pácal… Ten tým byl vynikající, je jenom škoda, že jsme to nedotáhli ke zlatu. Důležité je, že jsme si ty sezóny užili jako tým, a pomohli jsme klubu alespoň nějak jinak.

Myslíte, že se teď v Dynamu schyluje k něčemu podobnému?
Všichni víme, že mančaft plný hvězd nezaručuje úspěch. Zažil jsem to i v Jokeritu, párkrát už to ukázal i národní tým. Záleží na týmové soudržnosti, trenérovi, potřebujete i trochu štěstí. Nicméně posily Dynama jsou profíci, hrály v KHL i NHL, tak si myslím, že by to mohlo klapnout a oslavy by mohly být zlaté. Ale nechci předbíhat.

Mezi lety 2016 a 2020 jste pak v Dynamu Pardubice dělal asistenta – Nechtěl jste se podobně angažovat i ve Finsku?
Měl bych to jednoduché, stačilo by se ozvat kamarádům, kteří by mi nejspíš něco našli. Nabídky i byly. Ale jsem Čech, jsem Pardubák a chtěl jsem svému rodnému klubu něco vrátit. Tady bydlím, tady jsem se narodil, tady jsem začínal s hokejem a odehrál většinu kariéry. Proto jsem vyhověl nabídkám Petra Čáslavy i Dušana Salfického, abych se postavil na střídačku.

Share on Facebook Share on Twitter

• Reprezentace
• MS 2022