Zlomená stehenní kost? Obrovský šok, vzpomíná Ungr a táhne Havířov

Foto: Vít Káňa, hc-havirov.cz

3. února 2022, 11:50

Kateřina Kundertová

• Mládež
• Extraliga dorostu
• D Havířov

Dorostenci Havířova prožívají nevýrazný ročník, ve kterém jim už od začátku hrozí sestup z nejvyšší soutěže. Základní části přihlížel pouze z tribuny Patrik Ungr, jenž si loni na konci června zlomil stehenní kost. Po Novém roce se šestnáctiletý útočník vrátil a aktuálně v nadstavbě vládne týmovému bodování.

Kdy a jak jste zranění utrpěl?
Stalo se mi to 20. června 2021, když jsme s dorostem Havířova hráli proti juniorce Orlové. Byla to smolná situace, špatně jsem si najel do souboje, protože jsem se našponoval a nešel dolů, abych byl pevnější na nohou. Dostal jsem tělo a pak už to šlo samo, prasklo to. V danou chvíli jsem si myslel, že je to v uvozovkách jenom vykloubené koleno, ale jak jsme dojeli do nemocnice, zjistilo se, že je to zlomené.

Patrik Ungr

útočník, 19 let

DHL ELJ – o udržení 2023-2024

Z 2

G 0

A 0

B 0

Jak moc vás informace zasáhla?
Byl to obrovský šok. Ani nevím, co na to říct. Docela hodně mě to zasáhlo, ale už od začátku jsem věděl, že si z toho musím brát jenom to nejlepší. K hokeji to patří.

Věděl jste, že se vrátíte?
Byl jsem odhodlaný a věděl jsem hned od začátku, že se vrátím a budu na tom ještě lépe. Bylo vlastně štěstí, že to nešlo do kolena, kde zůstaly vazy pohromadě. Doktoři říkali, že to bylo štěstí v neštěstí. Kdyby to šlo do kolena, bylo by to horší, ale mně se to zlomilo nad kolenem.

Co v nemocnici následovalo?
První jsem dorazil do nemocnice v Havířově, odkud mě převezli do Ostravy, protože to chtěl trenér. V Ostravě mě operovali a dali mi do nohy šroub a dráty. Celkově jsem tam strávil jenom tři dny, nebyl jsem tam dlouho, ale potom jsem se proležel doma.

Jak dlouho?
Doma jsem měsíc jenom ležel a chodil maximálně jednou za čas na záchod, ale až když to bylo akutní. Další každodenní věci byly v pohodě. Měl jsem ortézu, která šla sundat, takže sprcha šla bez problémů. Naštěstí byly prázdniny a sestra s rodiči i babička byli doma, takže třeba s ohříváním jídla jsem neměl problémy.

Co jste dělal?
Hodně jsem se nudil. Převážně jsem spal a díval se na filmy. Viděl jsem třeba dokument o Michaelu Jordanovi. Mohl jsem se i trochu hýbat, ale nešlo úplně všechno. Snažil jsem se vrch těla udržovat, aby byl pořád ve formě, ale to je všechno. Víc nešlo.

Kdy jste se začal vracet do trochu aktivnějšího života?
Po měsíci, někdy koncem července, jsem začal pomalu chodit o berlích a snažil se dostat zpátky. Rehabilitace jsem měl v klubu s fyzioterapeutem, takže jsem to nemusel řešit nikde okolo. Chodil jsem do vířivky a na masáž, aplikovali mi baňky a protahoval jsem se. Hlavní bylo kolo.

Foto: Vít Káňa, hc-havirov.cz

Jak jste potom přidával?
Někdy od října. V té době už mě to nebolelo, ale nebyl tam ten sval, takže bylo všechno těžší. Dělali jsme výstupy na bednu a schody, zkoušel jsem dřepy a podobné cviky. Pak někdy na začátku prosince už jsem cítil, že jsem posílil.

Kdy jste se vrátil na led?
Na ledy jsem začal chodit od poloviny listopadu. Ze začátku byla fyzička úplně pryč, ta nebyla žádná, takže jsem se do toho snažil dostat. Chodil jsem normálně s týmem, měl jsem jinou barvu dresu, takže kluci věděli, že nesmí jít do kontaktu.

Když už jste byl na ledě, jak pro vás bylo těžké koukat na spoluhráče, kteří hrají zápasy a navíc se jim v nich moc nedaří?
Byl to divný pocit a samozřejmě nikdo nechce, aby jeho tým prohrával, i když nehraje. Snažil jsem se kluky alespoň psychicky podporovat, když to jinak nešlo. Chodil jsem i na většinu zápasů, když se hrálo v Havířově.

Už jste zpět ve formě, ze které jste vypadl?
Ani zdaleka. Celkově se pořád snažím pracovat na fyzičce, která podle mě chybí nejvíc. Přidávám si kvůli tomu na tréninku i po tréninku. Na ledě si přidávám pár brzd navíc anebo jdu na schody, v tělocvičně se snažím cvičit s vyšší váhou a podobně.

Foto: Vít Káňa, hc-havirov.cz

Jak se cítíte na ledě?
Jsem opatrný, dávám si pozor, kam jezdím a jak chodím do soubojů. Pořád to mám v hlavě. Do soubojů obecně chodím, ale dávám si pozor, jak do toho jdu, i když nohu už není potřeba šetřit. Cítím ji stoprocentně.

Má na vás velký dopad, že se týmově nedaří, i když vám osobně to střílí?
Mně osobně pomáhá, že mi to tam trochu padá. Týmově se s tím všichni snažíme něco dělat, ale občas to prostě nejde a pak nevíme, co s tím. Odhodlání zachránit extraligu ale rozhodně v týmu je, všichni se povzbuzujeme a chceme každý zápas vyhrát.

I přes odhodlání to budete mít hodně těžké…
Ano, to souhlasím, ale musíme to dát. Jestli budou všichni chtít, jsme schopni to vytáhnout a zachránit, máme na to. Jsme všichni týmoví hráči, takže to musíme zvládnout.

Je hodně náročné makat neustále na sto procent, když se nedaří od áčka až po dorost?
Máme to tak, že se snažíme každý zápas hned hodit za hlavu. Ne že se by se zápas neřešil, ale snažíme se na to nemyslet a trénovat dál, abychom se pořád posouvali dopředu. Na tréninku pořád makáme.

Foto: Vít Káňa, hc-havirov.cz

• Mládež
• Extraliga dorostu
• D Havířov