Vlajkonoš Dvořák: Běhal mi mráz po zádech. Jaké je být synem známého otce?
Foto: Johan Čáp
(VUOKATTI, od našeho zpravodaje) Prestižní pozici si zasloužil tvrdou dřinou. Hrdým vlajkonošem při slavnostním zahájení Evropského olympijského festivalu mládeže (EYOF), tedy pouze chlapeckého hokejového turnaje, který se oproti ostatním disciplínám odehraje už o čtvrt roku dříve, byl zvolen Adam Dvořák. Nejen syn slavného plzeňského útočníka, podle slov trenérů reprezentační osmnáctky i charakterově velmi zajímavý hráč s tvrdou vůlí.
Odchovanec Třemošné přivedl české mužstvo včetně realizačního týmu a zástupců Českého olympijského výboru na plochu před hotelem Sport ve finském Vuokatti spolu s dalšími čtyřmi výpravami. V zimním resortu mladí čeští hokejisté zažili na vlastní kůži stejné ceremonie jako na „velké“ olympiádě. Slavnostní slib, vytažení vlajky Evropského olympijského výboru i zapálení „ohně míru“.
Krátce po nevšedním zážitku vyprávěl Adam Dvořák nejen o šancích českého týmu na medaili, ale i třeba o své trnité cestě za nominací či neoblíbenosti Rusů.
Adame, na slavnostním zahájení jste měl zodpovědnou a zároveň nesmírně čestnou funkci – při slavnostním nástupu jste nesl českou vlajku. Jaký to byl zážitek?
Byla to obrovská pocta, větší pro sportovce snad nemůže být. Strašně jsem si to užil a jsem rád, že jsem se toho mohl ujmout. Bál jsem se, abych se do toho nezamotal, ale dopadlo to dobře. Organizátoři mě jen instruovali, ať s ní nějak moc nemávám.
Trenér Jakub Petr mi říkal, že jste tuto funkci dostal za vaši dřinu, díky níž jste si vybojoval nominaci. A taky, že na to máte povahu – že jste showman. Nebál jste se toho?
Vidíte, to mi trenéři ani neřekli. Když mi to to manažer Petr Studnička oznámil, tak jsem z toho měl radost. Nelekl jsem se té zodpovědnosti. Ale přiznávám, že jsem byl trošičku nervózní.
Někteří kluci prý byli při nástupu hodně dojatí, co vy?
Samozřejmě mi běhal mráz po zádech. Byl jsem fakt hrdý na to, že tu vlajku můžu nést já. A hlavně, že tady vůbec můžu být.
„Byl jsem fakt hrdý na to, že tu vlajku můžu nést já. A hlavně, že tady vůbec můžu být.“
Co pro vás nominace a účast na EYOFu znamená?
Hrozně moc. I díky těm všem věcem okolo. Chodíme v olympijské kolekci, letěli jsme armádním speciálem. Letušky kolem nás skákaly, dostali jsme parádní jídlo. Cesta byla neskutečně komfortní. Nicméně teď musíme přepnout na to, kvůli čemu tady jsme. Musíme se soustředit na zápasy a pokusit se vybojovat medaili.
Foto: Johan Čáp
Během neděle jste měli první trénink v hale v Kajaani, což je město přibližně 30 kilometrů od hotelu ve Vuokatti. Jak se vám zatím hala pozdává?
Chvilku jsme se do toho dostávali, ale na zápasové hale se mi hrálo dobře. Není nějak super speciální, na druhou stranu je příjemná.
Nakolik může být komplikací, že nebydlíte ve stejném městě, v jakém hrajete, a budete vždy dojíždět zpět na jídlo před zápasy ještě na hotel? Nebudou každodenní přesuny autobusem náročné?
Nemyslím si, že by se to nějak podepsalo na výkonech. I na předchozích reprezentačních akcích v Příbramí a ve Švýcarsku jsme to měli stejné. Člověk si vezme na cestu sluchátka a už se jen připravuje na zápas.
Od srpnového Hlinka Gretzky Cupu čeká reprezentace do 18 let na výhru, cítíte už v týmu motivaci a odhodlání sérii proher zlomit?
Všechny nás to štve. Nikdo nechce prohrávat, zvlášť se lvem na hrudi. Všichni do jednoho si půjdeme za dobrým výsledkem.
Po jednom z utkání v rámci příbramského trojzápasu s Ruskem v říjnu jste na sebe byl v pozápasovém rozhovoru hodně kritický. Co vás jako tým stále trápí?
Je to pořád to stejné dokola. Když se držíme plánu, tak jsme schopni se soupeři hrát vyrovnaně. Nicméně pořád tápeme v koncovce. Na ní se snažíme pracovat na každém tréninku a dát do každé střely maximum, abychom to přetavili do zápasu a byli schopní zápasy v důležitých momentech rozhodovat v koncovce.
Trenér Jakub Petr byl spokojen s předturnajovým kempem v Rokycanech. Nakolik i vy hráči vidíte v tomto ohledu u sebe progres?
Všichni víme, že v koncovce máme problémy. Jak už jsem říkal, klademe na ni na trénincích opravdu maximum. Proti Rusku se to ukáže naostro, jestli jsme byli úspěšní, nebo ne.
Co by mohla být obecně v Kajaani vaše silná stránka?
Za mě bude na všechny platit rychlé otáčení hry a týmovost. Rozhodovat budou určitě přesilovky. Zapracovali jsme na nich, neměli jsme v minulosti úplně dobrou bilanci.
„Vždy na mě byl tvrdý a býval ke mně upřímný. Na druhou stranu mi byla a pořád je velkou oporou mamka, která vše tak trochu zmírňovala.“
Přesuňme se k vaší kariéře. Se svou výškou 173 centimetrů patříte často k nejmenším hráčům týmu. Jak je těžké s tím v této kategorii pracovat?
Když člověk hraje srdcem, tak výška nerozhoduje. Vždy jsem byl menší, ale o to člověk musí být rychlejší. Snažím se pracovat na dynamice, abych měl rychlé první tři kroky a dokázal se odpoutat od velkých hráčů.
Jste synem známého otce, který odehrál 11 extraligových sezon v Plzni, s níž získal v roce 2013 i titul. Nakolik je na vás byl přísný?
Bylo to s ním v dětství někdy perné. Vždy na mě byl tvrdý a býval ke mně upřímný. Na druhou stranu mi byla a pořád je velkou oporou mamka, která vše tak trochu zmírňovala. Od táty mám spoustu rad a poznatků, které mi pomohly a posunuly mě dál. Chtěl bych se k jeho úspěchům jednou přiblížit. Na druhou stranu, jeho styl z pozdější kariéry bych úplně nechtěl napodobovat. (úsměv)
Jste spolu v kontaktu? Co říkal na vaši nominaci?
On mi úplně neříká, jestli je hrdý nebo šťastný, ale tipuju, že byl hodně. Hokej spolu probíráme, někdy mi od něj přijde zpráva před zápasem s radami a s přáním hodně štěstí.
Foto: Johan Čáp
Kariéru jste začínal ve Třemošné. Tipuji správně, že váš k hokeji přivedl právě táta?
Třemošná je pro mě srdcová záležitost. Táta tam se mnou na nastřílel spoustu puků a absolvoval strašně moc ledů navíc. Začal jsem hrát ve třech letech. Prakticky hned, jak to šlo, jsem dostal své první brusle. Vždycky jsem byl útočník.
V čem je Třemošná srdcová záležitost?
Je to rodinný klub, všichni znají všechny. Mám na Meteor neskutečnou porci vzpomínek a zážitků.
Z Třemošné jste do Plzně odešel po sedmé třídě, po roce v dorostu jste ale putoval do místa, kde jste hokejově vyrostl. Co se v létě 2019 stalo?
Úplně jsme se v Plzni nedohodli. Nezbylo na mě místo. Byl jsem na tom potom psychicky špatně. V Třemošné si mě pod křídla vzal trenér Zdeněk Šmíd, který mě provází celou mou hokejovou cestou. Dali mi obrovskou porci na ledě, neuvěřitelně jsem se vyhrál a posunul. Vyhrál jsem kanadské bodování. Nakoplo mě to.
Z Třemošné jste šel rovnou do švédského týmu Lidingö Vikings. Jak se tento přesun urodil?
Tým trénoval Ota Vejvoda. Když byl s klubem na kempu v Česku, bavili se o mém přestupu s tátou a pak i se mnou. Letěl jsem tam v únoru na try-out na čtyři dny. Ota mi řekl, že mu líbím a chtěl by mě pro další sezónu. Přiletěl jsem za týmem v dubnu, absolvoval jsem celou letní přípravu. Bydlel jsem v ruské rodině. Bohužel jsme pak odehráli jen osm soutěžních zápasů, ale i tak mnoho turnajů a přáteláků. Posunul mě hodně místní tréninkový režim. Měl jsem neomezený přístup na led, prakticky stačil jen dohoda s rolbaři. Strávil jsem tam stovky hodin. Trenéři nám nechávali volnost ve hře, nijak nás extra nelimitovali. Jejich přístup byl neskutečný.
„Neberu to jako křivdu. Vlastně mě to tehdy posunulo. Jsem rád, že jsem mohl ukázat, jaký jsem udělal progres a že si místo v klubu zasloužím.“
Co skandinávský způsob života?
Lidi jsou strašně milí a vstřícní. Nikdo se nestresuje, nekřičí, neječí na nikoho. To je asi ten největší rozdíl. V ochotě místních.
Konec působení ve Švédsku vám způsobila pandemie koronaviru. Jaká to byla rána?
Strašně mě to mrzelo. Makal jsem na sezónu, těšil jsem se. Překazilo mi to celý rok.
Proč jste se nakonec letos vrátil do Plzně?
Aktivně jsem to řešil v okamžiku, kdy ve Švédsku nic nefungovalo. Celá země byla v lockdownu, ledy byly rozpuštěné. Návrat by byl návrat do ničeho. Volal jsem si o tom s Otou a po společné domluvě jsme se shodli, že Plzeň bude pro mě za dané situace nejlepší řešení.
Jaký to byl návrat? Před dvěma lety jste byl pro stejný klub dle vašich slov nadbytečný…
Hodil jsem to za hlavu. Neberu to jako křivdu. Vlastně mě to tehdy posunulo. Jsem rád, že jsem mohl ukázat, jaký jsem udělal progres a že si místo v klubu zasloužím.
Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej
Ve druhé půlce září jste si za své výkony vysloužil premiérovou nominaci do reprezentace. Co nervozita při debutu?
Jasně, že byla. Na kempu ve Velkých Popovicích jsem ovšem nechal všechno.
A zjevně se vyplatilo... Nakonec jste to dotáhl až k nominaci na EYOF. V průběhu pěti dnů na váš čekají Rusové, Bělorusové, Lotyši a Finové. Přes koho z nich povede cesta k medaili?
Takto se to asi nedá říct. Na této úrovni jsou všichni na podobné úrovni. Finové budou doma a jsou určitě namotivování. A Rusko je velmi silné.
Se sbornou jste v říjnu v Příbrami třikrát prohráli, stejně tak na Hlinka Gretzky Cupu v Břeclavi. V čem jsou Rusové nepříjemní?
Mají silné přesilovky, hrají tvrdě. Jsou silní, vyspělí a hraji hodně fyzicky náročnou hru. Ale pokud se jim dostaneme pod kůži a půjdeme k nim nablízko, tak jim nedáme prostor na prosazení. To by mohl být recept.
Je tomu tak, že to jsou aktuálně vaši největší rivalové?
Je to jasné, že Rusy nemáme rádi a nedáme jim na ledě nic zadarmo.
Foto: Johan Čáp
Share on Facebook
