Schovat ego! Pšenička o tom, kudy vede štreka do NHL. Trpěl i pod prášky
Ondřej Pšenička
|
Foto: cornellbigred.com
Několik let zpátky řekl NE mateřské Spartě, i nejlepší univerzitě na světe v Harvardu. Ondřej Pšenička snil o propojení školy v USA s hokejem od patnácti, obě sféry poslední tři roky kloubí na Cornellu. „Letí to hodně rychle, ale jsem nesmírně spokojený,“ rozpovídá se pro hokej.cz.
„Když jsem tam odcházel, tak jsem byl ještě takové dítě, které si pomalu nebylo schopné uvařit snídani, když to přeženu. Naučilo mě to se o sebe postarat, plnit si všechny školní povinnosti, domlouvat se s profesory. Všechno tam je na vás. Vedle toho máte strašně kvalitní program pro rozvoj po osobní stránce,“ přibližuje Pšenička, po jakých stránkách roste v prostorech vysokoškolského kampusu.
Rozkoukávání ale nebylo snadné. Zbrusu nové prostředí, jazyk na obtížnějším levelu. Proces, při kterém poznal každý kout Cornellu zabral pár měsíců. „Dokonce jsem měl tak těžké období, že jsem ve finále chtěl domů a bylo toho na mě moc,“ přiznává český chasník otevřeně. „Ale rodiče mě naštěstí na dálku podporovali a pomohli mi to překonat. Pak to začalo být jednodušší a člověk si to konečně víc užíval.“
„Dokonce jsem měl tak těžké období, že jsem ve finále chtěl domů.“
Z oboru počítačové vědy se po roce přeorientoval na ekonomiku a byznys. Cítil, že programování není jeho parketa. V Česku docházel Pšenička na gymnázium, učit se mu nikdy neprotivilo. Jen ta angličtina... „I když jsem si myslel, že profesorům rozumím, tak jsem třeba chytil jenom půlku a v testu mi to chybělo,“ usmívá se při vzpomínce. „Nejhorší je nechat všechno na poslední chvíli, takhle to bohužel nefunguje. Někdo je schopný se nadrtit celou látku za den nebo dva, já takový nejsem. Jde o to využívat čas správně.“
Time management si časem dokonale osvojil. Univerzitní programy kombinují náročné tréninky na elitní úrovni s vysoce kvalitním vzděláním. Do obojího musíte šlapat naplno, vypustit se nedá vůbec nic. Taková štreka není pro každého, ale může se královsky vyplatit. Na konci zaklepete na bránu do profi hokeje, nebo pracovního světa.
„Aktuálně se snažím víc soustředit na hokej, protože mě baví a nechci s ním končit. Dělám všechno pro to, abych se dostal na co nejvyšší úroveň,“ zareaguje Pšenička okamžitě. „Po této sezoně dokončím školu a chtěl bych mít co nejvíc možností, kam jít hrát. Už chci mít diplom za sebou, abych mohl jít s klidnou hlavou a svědomím do profesionálního hokeje. Ať už se bude dařit jakkoliv, tak budu mít zadní vrátka,“ zdůrazňuje jeden ze sedmi Čechů, kteří se loni rozvíjeli v NCAA.
Věří, že tři sezony mezi univerzitní smetánkou ho jako plejera zase vyšvihly o pár stupínku výš. Optika bodů není směrodatná, podle ní by Pšenička v podstatě přešlapoval na místě. To je chybný úsudek. „Určitě se každý rok zvedám. Trenéři po mně nikdy nechtěli, abych měl dva body na zápas, protože mě nevidí jako hráče do prvních dvou lajn. Neznamená to, že takový jednou nebudu. Oni mě ale berou spíš jako hráče do třetí lajny, který dokáže vytvořit něco dopředu, ale zároveň je spolehlivý do obrany a chodí na první lajnu soupeře. V tom si myslím, že dělám velké pokroky,“ míní takřka dvoumetrový čahoun.
„Trenéři po mně nikdy nechtěli, abych měl dva body na zápas.“
V Česku přitom ciframi v kolonkách gólů a bodů vyčníval už od dorostu. Než si zabalil kufry a sedl na letadlo za Atlantik, tak svůj ofenzivní kumšt prodával v akademii Sparty. Finální sezonu před odchodem ohromil 70 čárkami (30+40) v základní části, zběsilé tempo ukočíroval i pro play off. „Jenže, víte co… To je evropský hokej. Když hráč přijde do Ameriky, tak si na malém hřišti musí najít svou roli,“ namítne Pšenička.
A vypráví o tom, jak transformoval svou hru: „I když jsem byl dřív víc ofenzivní, tak jsem pochopil, že pokud se chci dostat do NHL, tak bych měl díky své postavě a rozsahu šanci spíš jako hráč do třetího nebo čtvrtého útoku. Nebudu ten, kdo naskočí a bude mít bod na zápas. Spíš někdo, kdo bude pro soupeře nepříjemný, bude hrát oslabení a bude dávat góly z předbrankového prostoru. Kdybych se vrátil do Evropy, tak bych třeba zjistil, že to v sobě pořád mám. Ale tady už jsem si zvykl, že to je role, ve které můžu být úspěšný.“
Pomohl mu k tomu i legendární univerzitní kouč Mike Schafer. „Opravdu ví, co dělá. Těch zkušeností má tolik, že hráče může rozvinout a dokáže poznat, v čem do budoucna třeba vynikne. U mě na to podle mě přišel správně. On si nemyslí, že neumím nahrát nebo dát góla, ale věří, že si místo v NHL můžu vydobýt jinými věcmi. Nemyslím si, že jsem ofenzivní dovednosti ztratil.“
„Spoustu kluků šlo do Ameriky a neuspěli, protože nechtěli přijmout jinou roli.“
Že takový přístup nese ovoce, potvrzuje třeba případ krajana Ondřeje Pavla. „Přesně tak,“ souhlasí Pšenička při porovnání se svým vrstevníkem. Na univerzitě v Minnesotě byste svého času vyjmenovali půltucet produktivnějších borců. Do NHL si z nich proklestil cestu jen zlomek. Pavel už v kapse třímá smlouvu s Coloradem a na podzim dojemnou story opentlil debutem.
„Nebo Adam Klapka. To jsou kluci, do kterých by to před pěti lety nikdo neřekl. Cesty jsou různé. Já si myslím, že člověk musí schovat ego a rozvíjet se v tom, v čem má šanci uspět. Spoustu kluků šlo do Ameriky a neuspěli, protože nechtěli přijmout jinou roli,“ uvažuje přemýšlivý power forward.
Dávku optimismu čerpá také z nedávné operace kyčlí, kterou si nemůže vynachválit. O co šlo? „Vlastně to nebylo úplně o kyčlích. Nevím, jestli jsem se s tím narodil, nebo se mi to vytvořilo postupně, ale jsou to takové výrůstky na kyčlích, které jsem měl už X let. Při bruslení mi bránily v plné mobilitě. Až na to, že jsem to nechápal, protože vy nevíte, jaký můžete mít plný rozsah,“ popisuje Pšenička.
„Pracujete s tím maximem, co máte aktuálně. Dva roky zpátky mě to začalo hrozně bolet a najednou jsem si uvědomil, že si pořádně nemůžu zavázat tkaničku u bot. Musel jsem se tak jako víc naklánět, na ledě jsem si všechno ulehčoval a bolelo to víc a víc. Každý zápas jsem hrál s prášky proti bolesti. Pak mi udělali všechny rentgeny a magnetické rezonance a zjistili, že tohle je ten problém,“ pokračuje ve svém vyprávění.
Řešení = operace. Dobu rekonvalescence odhadli odborníci na půl roku, Pšenička se aktuálně nachází ve čtvrtém měsíci. I proto na tripu Cornellu do Česka vynechal ostré mače, jeho okolí nechce nic uspěchat. Zápolení v NCAA započne v Americe až zkraje listopadu. „Všichni mi říkají, že by to mohla být moje nejlepší sezona,“ culí se. „Nové kyčle vám to ale nezaručí. Těším se, že si hokej budu užívat a nebudu po zápasech tak zničený. Snad mi to zlepší i kvalitu života.“
„Najednou jsem si uvědomil, že si pořádně nemůžu zavázat tkaničku u bot.“
Kvůli zdravotním neduhům přišel o možnost předvést se na dalším rozvojovém kempu NHL. Dva roky zpátky mu ji vzala mononukleóza, loni si po zklamání spravil chuť a nějakou dobu se ocitl na očích trenérům New Jersey Devils. Co letos? „Měl jsem v plánu jet zase jinam, ale bohužel to zhatilo zranění. Kempy jsou skvělá zkušenost, ale nemyslím si, že by to bylo něco zásadního, aby se vám podařilo v budoucnu podepsat,“ tvrdí Pšenička.
Dobře tuší, kudy se klikatí jeho stezka na nejblyštivější scénu. Ne přes draft, ani letní kempy. Ale unikátní trasu s názvem NCAA.
Share on Facebook
