Reichel a vzpomínky na MSJ: Moskva byla zvláštní. Trenér? Musí vědět, co si dovolit
Robert Reichel
|
Foto: ceskyhokej.cz
(OTTAWA, od našeho zpravodaje) S hokejkou v ruce Moskva, Anchorage nebo Helsinky, s poznámkovým blokem na střídačce Göteborg a Ottawa. Robert Reichel nasál atmosféru dvacítek v pěti zemích. „Už za mě to byla velká událost,“ vrací se reprezentační asistent trenéra pro Hokej.cz v čase na sklonek 80. let.
Ještě než se pustí do vyprávění, tak prohodí pár slov o svém Litvínovu. Cheza mu na dálku dělá radost. Den před Silvestrem stlačila zbytek extraligy pod sebe a do nového roku vstoupila jako překvapivý lídr tabulky.
„Jsme rádi, že jsem tam, kde jsme,“ pokývne Reichel. „Sezona je ale dlouhá, máme před sebou dost zápasů. Je potřeba, aby se nám vrátili zranění hráči, abychom byli kompletní.“
S trenérským štábem chemiků udržuje kontakt, sleduje zápasy, zasílá materiály. Vlastně stíhá většinu své běžné agendy. „Kluci dostávají přípravu, co mám na starost. Akorát nejsem na střídačce a nemůžu to na ně přenášet,“ líčí sedminásobný medailista z MS, olympijský šampion a člen hokejové síně slávy.
Drtivou většinu myšlenek ovšem směřuje k šampionátu do dvaceti let. A medailové misi českých juniorů...
Vybavíte si, zda měl turnaj mládežníků vždycky takový glanc?
Z mého pohledu ano. Už za mě to byla pro hráče velká událost. Možná tehdy turnaj až tak nesledovala média, ale vím, že už v té dobé ho vysílala TSN. Něco jiného to je v Kanadě, tam bývá vždycky velmi sledovaný. Můžete na něm vidět budoucí hokejové hvězdy.
V čem se změnilo vaše vnímání za těch zhruba třicet let, které dělí kapitoly plejera a kouče?
Je to obrovský rozdíl, to se ani nedá porovnávat. Jako hráč se připravujete na zápas, řešíte jiné věci, jako trenér chystáte mužstvo – materiály, mítink a různé další záležitosti, aby všechno šlapalo. Musíte z toho mít pocit, že jsou kluci ready. V mládí vás baví jen hrát. Když už nemůžete, tak to děláte jinak.
Jak na vás zapůsobil turnaj na přelomu let 1987 a 1988 v Moskvě? Doma jste extrémně vyčníval, ale přece jenom – nebyl to tak trochu jiný stupínek?
Moc jsem to nevnímal, v Litvínově už jsem hrál za muže. Ale bylo to rozdílné v tom, že jsem naskočil proti nejlepším hráčům kategorie o dva nebo tři roky výš. V Moskvě se mistrovství konalo na olympijském stadioně, půlka byla zakrytá... Bylo to zvláštní, vlastně to ani nebyla hokejová aréna.
„Aljaška byla trochu daleko, ale nejvíc jsem si užil Helsinky.“
Další šampionáty na Aljašce nebo ve Finsku se vám do paměti vryly víc?
Asi jo. Tam se aspoň hrálo v normálních halách. Aljaška byla trochu daleko, ale nejvíc jsem si užil Helsinky. Skoro jsme sahali po zlaté medaili, bohužel nám o kousek unikla.
Při pohledu na českou soupisku a persony jako Jaromír Jágr, Bobby Holík, Jiří Šlégr, Martin Procházka nebo Roman Turek to muselo bolet...
Takhle... Ne že by to tak vyloženě bylo. Na druhou stranu takovou šanci dostanete jen párkrát. Mrzelo nás, že jsme nebyli schopní to dotáhnout. Stačilo nám vyhrát jeden z posledních dvou zápasů. Nepovedlo se. Všechno jsme si vynahradili v roce 1998. (usměje se) Ale jasně, byla to škoda.
Koho jste tehdy viděli jako svého největšího rivala?
Vždycky jsme věděli, že půjdeme na silné týmy – Kanada, Amerika, hodně dobře vypadali Švédové. I Rusové vždycky byli TOP. Těchto pár zemí si to rozdávalo o medaile, teď je to podle mě podobné.
Do MSJ v roce 1990 se kromě toho datuje český rekord, svět jste uchvátil 21 body (11+10) v sedmi kláních. Překvapuje vás, že furt drží?
Systém turnaje byl jiný, hrálo se sedm zápasů každý s každým. Teď to tak tedy vyjde taky, kdybyste prošel až do finále. Beru to tak, že tehdy v českých týmech byly obvykle velké hvězdy a hodně tomu pomohlo i to, že turnaj hrály slabší týmy jako Polsko nebo Maďarsko. Možná díky tomu to nabobtnalo.
„Stavěli jsme na skvělé atmosféře, prostě jsme chtěli vyhrávat.“
Pociťoval jste, že od toho momentu hokejový svět ještě víc zná vaše jméno?
Ono mě to hlavně bavilo. Vůbec jsem nepřemýšlel o nějaké kariéře nebo NHL. Musíte do toho jít s tím, že chcete udělat to nejlepší, co umíte. Vždycky jsme z toho měli… Nechci říct srandu, jen nás hokej bavil. Stavěli jsme na skvělé atmosféře, prostě jsme chtěli vyhrávat. To se pak přeneslo i do chlapů.
Takže vypnout hlavu a užívat si to...
Myslím, že tak to bylo. Jdete na led, nic si z toho neděláte. Trenéři to mají horší – dokážou vás připravit, ale když jsou kluci na ledě, tak s tím těžko něco udělají. Bylo to takové… Když vás něco baví, tak máte i výsledky.
Robert Reichel | Foto: ceskyhokej.cz
Hokej od té doby bez debat ušel kus cesty, že?
Materiálně určitě. Bruslařsky a dovednostmi… Každý říká, že má dovednostního trenéra, dřív to bylo taky, jen to dělali vaši trenéři. Pracovali jsme na podobných věcech, dneska je to víc zaměřené individuálně. A možná je to dnes taky rychlejší. I třeba střely, nemáte dřevěné hokejky a tak. Jinak je to ale pořád stejný sport.
A když nebyl po ruce dovednostní kouč, tak jste to dohnali za barákem...
Jasně. Ale měli jsme výborné trenéry v mládeži, kteří nás učili hrát. Každý se snažil dělat různé další sporty, což nás posouvalo dál. Nebylo video a podobné věci. Na všechno jsme se soustředili sami.
Poprvé jste na dvacítkách v Kanadě. Vnímáte, že si povánoční turnaj malinko přisvojila?
Nevím, jestli bych to tak řekl. Ale hodně z nich bývá tady v zámoří. Hockey Canada to tak chce, chodí hodně lidí. Na druhou stranu – mělo by to být tak, že haly jsou všude stejné. Tady v TD Place vidíte, že nedisponuje věcmi na MS. Špatné mantinely, špatná skla, špatný led... Kdyby se něco podobného stalo v Evropě, tak by o tom všichni mluvili. Tady to utichlo. To mě mrzí, že jedna hala je výborná a druhá špatná.
„Kdyby se něco podobného stalo v Evropě, tak by o tom všichni mluvili.“
Na zastaralé podmínky v TD Place si zpočátku všechny týmy horko těžko zvykaly.
Tuhle halu si pamatuju ještě z dob, kdy jsem hrál NHL za Calgary Flames. Od té doby se nezměnila. Nevím. Nechci říct, že to není férové, ale za mě to neodpovídá tomu, aby se tady hrál hokej.
Ještě k českému týmu – jak zatím klapou přesilovky, které spadají mezi vaše kompetence?
Snažíme se na nich dělat pořád. Máme tréninky, video. První zápas jich moc nebylo, ale dali jsme gól. Druhý zápas byl divný, nedělali jsme z toho žádný závěr. Poslední tři přesilovky ve třetí třetině byly z našeho pohledu už rozhodlé. Kluci už to chtěli dohrát, zavřeli jsme to. Pak byly speciální týmy docela slušné. Musíme na nich pracovat každý den.
Vštěpujete hráčům, aby na kruhu hledali one timer Eduarda Šalého?
Máme nějaké varianty. Nezáleží na tom, že je tam zrovna Eda. Loni tam byl zase Jirka Kulich, to tak vychází. Snažíme se najít, co by mohlo fungovat na mužstvo, které proti nám hraje. Když se to podaří, tak super, když ne, tak musíme vědět proč.
Českým centrům se – až na duel se Švédy – taky dost vyvedla vhazování.
Kluci mají na každého hráče video. Ukazuju jim techniku, aby věděli, co je čeká. Celý kemp jsme se vhazování věnovali. Myslím, že jsou na to dobře připravení.
Přepíná trenér při práci s juniory oproti přístupu k dospělému kolektivu?
Je to podobné, jen máte jiné hráče. Nejsou to ještě muži, ale spíš fakt mladí kluci, kteří dozrávají pro velký hokej. Snažíte se jim předat informace, aby se zlepšovali. Stojí na začátku svých kariér. Věřím, že ti, kteří půjdou dál, si z toho můžou něco vzít.
„Musíte upozornit na špatné i dobré věci. Ale taky vědět, co si k nim můžete dovolit.“
Co psychologické hledisko, je to jiné?
Musíte upozornit na špatné i dobré věci. Ale taky vědět, co si k nim můžete dovolit, aby se vám nezhroutili. Aby je to povzbudilo. Prostě je znát. Od toho jsou přípravné turnaje, abychom je poznali a na MS věděli, co můžeme čekat.
O vás se ví, že si trenérský rád rozšiřujete obzory. Dvacítky jsou ideální příležitost, ne?
Samozřejmě se díváme, co je nového, jak mužstva hrají systémově, co přesilovky a oslabení. Ono už toho ale moc nového nevymyslíte. Ale určitě mě to zajímá. Inspiroval nás i zápas v Torontu, kde jsme byli na NHL. Zajímalo nás, co je nového. Snažíme se to klukům předat, aby to pro ně bylo do budoucna pozitivní.
Share on Facebook
