Potřeboval jsem impuls, líčí Karabáček. Mluví o Motoru i rozhodčích
Foto: Petr Tibitanzl, hcmotor.cz
Po šesti letech strávených v českobudějovickém Motoru mění Václav Karabáček chlebodárce a od nové sezony bude působit ve druhé nejvyšší soutěži ve Švédsku. „Liga má velkou prestiž,“ těší se. V rozhovoru povídá o Českých Budějovicích, jihlavském polití živou vodou nebo Václavu Prospalovi.
Dá se váš přesun do druhé nejvyšší švédské soutěže považovat za pokus o určitý restart kariéry?
Asi jo, konec loňské sezony byl z mého pohledu dobrý, v první lize se mi dařilo. Hned po konci sezony mi bylo jasné, že chci jít někam, kde dostanu prostor, protože právě takhle mě hokej baví. Zároveň jsem chtěl podepsat někde, kde se budu moci zlepšovat, prostě nechci stát na místě. Variant bylo víc, nakonec jsem zvolil druhou nejvyšší soutěž ve Švédsku. Je to velmi kvalitní liga s kvalitními hráči.
Kvalitnější než naše Chance liga?
Podle mě ano. Ve Švédsku je hokej na prvním místě, u nás taky, ale Švédové mají přece jen trošku jinou mentalitu. I my máme na draftu hráče, kteří jsou vysoko, ale Švédsko má každý rok minimálně jednoho hráče v TOP 10. Hokej tam dělat umějí. Z pohledu diváckého zájmu jsou v Chance lize největšími baštami Zlín a Vsetín, kam vám chodí tři až čtyři tisíce diváků. Na druhou nejvyšší soutěž ve Švédsku chodí i deset tisíc diváků. Takže liga má velkou prestiž.
„Hned po konci sezony mi bylo jasné, že chci jít někam, kde dostanu prostor.“
Pokračování v extralize ve hře nebylo?
Uvažoval jsem i tímhle směrem, ale na rovinu řeknu, že moc nabídek na stole nebylo. Navíc mi bylo jasné, že i kdyby se nabídky objevily, pravděpodobně bych dostal minimum prostoru na ledě. Zvlášť po poslední nevydařené sezoně. Zájem měly kluby z první ligy, ale tam jsem jít nechtěl. Nevěřím, že by mě Chance liga posunula dál.
Budu vám oponovat – jsou hráči, kteří z Chance ligy dokázali prorazit výš.
Jsou, ale je jich strašně málo. Možná to řeknu blbě, ale i když jste nejlepší hráč Chance ligy, pro kluby to nic moc neznamená. Šanci v extralize třeba i dostanete, jenže většinou ve třetí nebo čtvrté pětce jako záplata.
Cítím z vás nemalou potřebu oddechnout si od českého hokejového prostředí.
V tom máte pravdu. Změnu a nový impuls jsem potřeboval. Nejsem z hráčů, kteří by byli spokojeni, když hrají pár minut za zápas.
„I když jste nejlepší hráč Chance ligy, pro kluby to nic moc neznamená.“
Jdete do Västerviku, města, které je mnohdy označováno za nejlepší švédskou destinaci pro strávení léta…
Koukal jsem na internet, město vypadá fakt krásně. Je u moře, přičemž snad každý, kdo v něm žil, si ho pochvaluje. Takže se těším i z tohoto pohledu. Ale je to Švédsko, takže zima a mráz tam budou poměrně brzy. Patrně dřív než u nás.
Zvyknete si?
Oproti českým zimám to bude trochu skok, takže nějakou chvíli mi to zabere, ale věřím, že jo. Dobře se oblečete a nemáte problém. Navíc když jsem hrál v Kanadě, byl jsem ve městě, kde bývalo i mínus padesát…
Václav Karabáček | Foto: Petr Tibitanzl, hcmotor.cz
Loni jste za Motor odehrál 33 zápasů, v nichž jste nebodoval. Trýznilo vás to hodně?
To víte, že jo. Nejsem z těch, kteří si nepřipouští, když se nedaří. Už kvůli tomu, že hokej je můj život. Vždycky byl. Musíte si ale říct, že šlo jen o jednu sezonu. Teď se soustředím vyloženě na budoucnost.
„Nejsem z těch, kteří si nepřipouští, když se nedaří."
Když ale zůstanu u Motoru, svezl jste se loni s týmem?
Celkově šlo o zvláštní ročník pro nás všechny. O rok dřív se nám povedlo udělat bronzové medaile a všichni tak nějak čekali, že úspěch zopakujeme. Byl na nás celkem tlak, což je v Česku normální. Nebudeme si nic nalhávat. Začátek soutěže nám vyšel, jenže pak přišla série devíti nebo deseti porážek v řadě. V tu chvíli na vás samozřejmě padne deka.
V čem byl hlavní problém?
Možná v tom, že o rok dřív jsme měli zkušenější mužstvo a těsné zápasy dokázali zvládat. Loni to ale tak nebylo, tým byl mladší a spoustu zápasů prohrál o gól, což vás pak přirozeně sráží. Nechci ale říct, že to byla něčí chyba, prostě se to tak sešlo. Jenže zápasy jdou rychle za sebou a když párkrát těsně prohrajete, nabaluje se to.
„O rok dřív se nám povedlo udělat bronzové medaile a všichni tak nějak čekali, že úspěch zopakujeme.“
O spolupráci s mentálním koučem jste neuvažoval?
Během bronzové sezony jsem mentálního kouče na tři nebo čtyři měsíce měl. Určitě mě to posunulo.
Když se vaše pozice v Motoru nezlepšila ani po změně trenérů, asi vám bylo jasné, že po sezoně zamíříte jinam.
Jo, nikdo nechce hrát pár minut na zápas. Bylo mi jasné, že změna prostředí bude potřeba.
Václav Karabáček | Foto: Nell Ditrichová, hcdukla.cz
Pookřál jste už v závěru loňského ročníku v Jihlavě, kde jste měl víc než bod na zápas.
V Jihlavě jsem si hokej užíval. Spoléhalo se na mě, což mi vyhovuje. Je ale potřeba říct, že mezi extraligou a Chance ligou jsou kvalitativní rozdíly.
„Loni byl náš tým mladší, spoustu zápasů prohrál o gól, což vás přirozeně sráží.“
Výrazné z vašeho pohledu?
Třeba bruslení je podle mě v obou soutěžích na dost podobné úrovní. Pak jsou tu ale systémové věci, kde rozdíl zkrátka je. Když máte v extralize tři přečíslení za zápas, minimálně ze dvou většinou padne gól. V Chance lize jich můžete mít šest za zápas a gól z nich padne jen jeden. Celkově se v Chance lize dělá víc chyb.
Jak velkou roli sehráli ve vašem jihlavském obrození trenéři Viktor Ujčík s Karlem Nekvasilem?
Hodně velkou. Věřili mi a dali mi prostor, což je pro mě strašně důležité. Nechali mě hrát i ve chvílích, kdy se mi něco nepovedlo. Nebylo to o tom, že by mě hned zdrbali, ale okamžitě se soustředili na další střídání. Tohle na mě mělo výrazný vliv. Potřebuju cítit podporu.
V Motoru jste takovou podporu necítil?
Hlavně za Venci Prospala tam byla. Je to trenér, který se dokáže vcítit do zápasu, takže když jste hrál ve čtvrté lajně, ale ona hrála nejlíp, tak prostě dostala v daném zápase nejvíc času na ledě. Jasně, tenkrát v našem týmu nebyli takoví střelci, ale i tak.
„Trenéři v Jihlavě mě nechali hrát i ve chvílích, kdy se i něco nepovedlo.“
Brzy to budou čtyři roky od zápasu, po kterém jste byl suspendován za vyhrožování rozhodčímu. Jak se za tou situací zpětně ohlížíte?
Byla to hloupost. Dneska už jsem starší, řešil bych to víc v klidu. Jenže každému občas ujedou nervy. Spíš mě mrzí bitka s Janem Novákem. Jde o hráče, který má velký respekt, v hokeji velkou kariéru. Vyříkali jsme si to spolu a doufám, že v pohodě.
Ptám se záměrně. Jací rozhodčí v Česku vlastně jsou? Diplomaté, nebo autoritáři?
Co jsem zažil já, v Česku jsou velmi dobří rozhodčí. Většina z nich nemá problém se s vámi pobavit, unesou toho fakt hodně. Jsou ale i tací, kteří působí arogantně. U rozhodčích je to podobné jako u hráčů, někdy mají lepší zápas, jindy horší. Tak to prostě je. Každopádně si myslím, že ve většině zahraničních soutěží nechávají rozhodčí hře větší volnost. Když se podíváte do zámoří, vidíte to naprosto jasně.
„Co jsem zažil já, v Česku jsou velmi dobří rozhodčí. Většina z nich nemá problém se s vámi pobavit.“
Když jste se vracel ze zámoří, zabralo vám hodně času zvyknout si na odlišný styl posuzování zákroků?
Paradoxně ani ne. Tenkrát jsem o tom moc nepřemýšlel. Čím jsem starší, tím víc o takových věcech přemýšlím a uvědomuju si je, takže mi tohle došlo spíš zpětně.
Dokážete si představit, že se po kariéře hráče dáte na dráhu rozhodčího?
Na rovinu? Určitě ne! Rozhodčím bych fakt být nechtěl, ale u hokeje bych rád zůstal. Třeba jako trenér nebo skaut.
Foto: Martin Kurfiřt
Share on Facebook
