Pokorný o Prospalovi i životní sezoně: My to celé vyhráli. Teď jde do NCAA
Foto: Archiv Štěpána Pokorného
Ještě jako malý chlapec odešel za moře s Václavem Prospalem, jemuž vděčí za otevření dveří do Spojených států. Nyní už si Štěpán Pokorný razí cestu sám, po dvou úspěších v nižších ligách zvládl náročnou sezonu v USHL a teď vyhlíží nejlepší univerzitní hokej.
Minulý týden se USHL zařadila mezi přerušené soutěže a tuto středu už její vedení zbytek sezony definitivně zrušilo. Bilance kolínského odchovance Štepána Pokorného se zastavila na 27 bodech (12+15) ze 44 zápasů, útočník Madison Capitols tak byl nejproduktivnějším Čechem před Ondřejem Pavlem, Ondřejem Pšeničkou či Adamem Gajarským.
Štěpáne, jak se vlastně před čtyřmi roky seběhlo, že jste odešel do USA?
Bylo mi šestnáct let, když jsme hráli s Hradcem Králové turnaj v Chomutově, kde byl i tým Tampa Scorpions, jejichž trenérem byl tou dobou Václav Prospal. Po turnaji mě oslovil, že jsem se mu na ledě líbil a jestli bych za něj nechtěl hrát. Byla to pro mě velká šance dostat se do univerzitního hokeje v Americe a postupně si tak prorazit cestu do NHL. V létě jsem tam odletěl a moc se mi to líbilo. Celkově mi ten mládežnický hokej přišel lepší, protože se tam kluci více prali o místo a byla tam větší konkurence. Moc se mi líbila cesta přes univerzitu do budoucnosti, takže jsem se pro to rozhodl.
„Mamku přemluvit bylo trošku těžší, všichni jsme trochu mamánci.“
Měl jste v hlavě i jiné možnosti?
Byl to můj první rok v Hradci Králové, kde jsem mohl zůstat, ale nakonec jsem se rozhodl pro zahraničí. Viděl jsem tam lepší budoucnost ve spojení hokeje a školy, proto jsem se pro Ameriku rozhodl. Ze strany vzdělání a velice dobrého hokeje se to líbilo i rodičům, kteří se tam v létě jeli taky podívat.
Bylo těžké je přemluvit, aby vás v šestnácti letech pustili?
Mamku přemluvit bylo trošku těžší, všichni jsme trochu mamánci, takže nás maminky chtějí doma u sebe. Táta mi řekl, ať se rozhodnu podle sebe. Do ničeho mě nenutili, takže jsem nakonec rozhodnutí udělal. Bylo to z mé strany stoprocentní rozhodnutí, líbilo se mi to.
Štěpán Pokorný | Foto: aberdeenwings.com
Nelitoval jste po pár týdnech?
První dva měsíce byly nejhorší, protože jsem nějakou angličtinu měl, ale nebylo to na úrovni, že bych mohl hned ze začátku komunikovat. Rozhodně jsem měl na začátku problémy se školou, ale postupně jsem se do toho dostával. Dneska už nemám s angličtinou žádný problém a mluvím tak během sezony více než česky.
Jak velkou roli hrál trenér Václav Prospal?
Ten byl hodně důležitý, hodně mi pomohl. Líbilo se mi, že tam budu hrát pod českým trenérem. Postupně jsem pochopil, že pan Prospal je velice dobrý trenér a má ze své kariéry hodně zkušeností. Myslím, že trenérská kariéra mu teď začíná a i v ní má velkou budoucnost. Jsem mu hodně vděčný, že mi v začátcích pomohl a vlastně mě přivedl do Ameriky.
„Jsem mu hodně vděčný, že mi v začátcích pomohl a vlastně mě přivedl do Ameriky.“
Na začátku jste hrál NAPHL. Jakou měla kvalitu?
My jsme byli na Floridě, takže jsme museli létat do Minnesoty a Michiganu, kde byly lepší týmy a hráli jsme tam kvalitní zápasy. Tím, že je to na menším kluzišti, zápasy jsou rychlejší, kluci agresivnější a více se chodí do brány. Každý zápas se hraje na sto procent, všichni kluci jsou tam pod mnohem větším tlakem. Je tam mnohem více hráčů, takže mnohem větší konkurence. V osmnáctkách jsme došli až do finále, kde jsme prohráli. To byla škoda, ale už s tím nic neuděláme.
Po úspěchu jste se posunul zase o něco výše…
Soutěž NAPHL má spojení právě s NAHL, takže jsem byl podepsán týmem Aberdeen Wings v Jižní Dakotě. Ze začátku jsem vůbec nevěděl, kam půjdu, ale právě Aberdeen byl skvělý. Měli jsme tam skvělou partu a výborného trenéra. Nakonec jsme to tam celé vyhráli. To bylo fantastické. Pravděpodobně to byl nejlepší moment mojí dosavadní kariéry.
Foto: Twitter USA Hockey
A když byste to měl srovnat s podpisem smlouvy na univerzitu?
Oboje se odehrálo během sezony 18/19, takže to byla celkově vydařená sezona. Bavil jsem se ještě s dalšími šesti školami v NCAA, ale nakonec jsem si vybral Ferris State v Michiganu. Celkově to byla nejlepší sezona v kariéře – vyhráli jsme a podepsal jsem univerzitu. Nakonec jsem byl ještě draftovaný do USHL.
Čemu za takovou sezonu vděčíte?
Těžko říct. Ze začátku jsem nevěděl, co od toho mám očekávat. Sešla se nám tam dobrá parta kluků, všichni byli kvalitní hráči. Trenér byl super, takže se nám to podařilo celé vyhrát, což bylo fantastické. Na všechny kluky budu vždycky rád vzpomínat, i když potom každý šel někam jinam. Bylo to neskutečné.
„Nám se to podařilo celé vyhrát, což bylo fantastické. Na všechny kluky budu vždycky rád vzpomínat.“
Jaké jste už s podpisem v NCAA měl možnosti?
Trenér z Ferris State mi řekl, že můžu jít rovnou na univerzitu, nebo můžu zůstat v Aberdeenu, nebo můžu jít do Madison Capitols, kam jsem byl draftovaný. Dal mi tři možnosti a já jsem si vybral USHL, protože jsem chtěl ještě jeden rok hrát juniorku. Je to nejvyšší juniorská soutěž, takže jsem se chtěl zlepšit a pořádně se připravit na vysokoškolský hokej.
Jak tedy hodnotíte uplynulý ročník v USHL?
Byla to hodně těžká sezona. Neměli jsme až tak kvalitní tým. Během sezony jsem se i ptal trenéra, jestli bych mohl být vyměněn do nějakého jiného týmu, ale on mi to zakázal. Chtěl, abych byl lídr týmu. Byl jsem rád, že jsem hodně hrál, protože jsem měl až pětadvacet minut za zápas. To pro mě bylo hodně dobré, abych se mohl jako hokejista vyvíjet. Snažil jsem se soustředit hlavně na svoje osobní výkony. Byla to těžká sezona, protože se hodně prohrávalo, což bylo těžké na psychiku, aby člověk každý den šel na zimák a makal na sobě, co to jde. Navíc mě potkalo zranění s ramenem, takže to byla mnohem náročnější sezona než ta předtím. Dal jsem tomu všechno, co jsem mohl.
Foto: Archiv Štěpána Pokorného
V čem se vám podařilo nejvíce zlepšit?
USHL se nehraje až tolik do těla jako NAHL, hráči jsou tam šikovnější na puku a hraje se rychlý hokej nahoru–dolů. Řekl bych, že jsem se hodně zlepšil v držení kotouče a rychlejší hře, takže to nebylo na škodu. Určitě jsem se nezhoršil. Sezona byla těžká týmově, ale individuálně byla slušná.
Zmínil jste zranění. Co se vám přihodilo?
Hned po vánoční přestávce, kdy jsme se vrátili do zápasu, jsem ve druhém střídání byl naražený na mantinel přímo ramenem. Okamžitě jsem cítil, že je tam něco špatně, takže jsem jel s bolestmi na střídačku. Týmová doktorka mě zkontrolovala a já jsem musel jet v pondělí na rentgen do nemocnice. Měl jsem klíční kost zhruba o dva centimetry oddělenou od ramenního kloubu, takže jsem musel absolvovat tří- až čtyřtýdenní pauzu. Rehabilitoval jsem a dělal různá cvičení, abych to rozhýbal a co nejrychleji se vrátil do zápasů.
„Měl jsem klíční kost zhruba o dva centimetry oddělnou od ramenního kloubu.“
Jak náročná byla rekonvalescence?
Bylo to těžké i po psychické stránce, protože jsem chtěl hrát a klukům na ledě pomoci. Jezdil jsem na zápasy i na sedmihodinové tripy a musel jsem se jenom dívat z tribuny, jak kluci hrají. Bylo to náročné a dlouhé, ale vyléčil jsem to dobře. Jsem rád, že jsem ještě mohl nastoupit a nebylo to nic vážnějšího.
To je pravidlo, že musíte jezdit s týmem i při zranění?
Ne, ne, pravidlo to není, ale trenér chtěl, abych jezdil a dělal rehabilitace i tam během víkendu. Chtěl, abych byl s doktorkou a s týmem. Nechtěl, abych byl jenom doma a nedělal nic. Byl raději, když jsem jel.
Jak se těšíte na další sezonu?
Moc se těším na univerzitní hokej, který je hodně kvalitní, i na Ferris State, což je velice dobrá hokejová škola. Doufejme, že sezona začne, jak by měla. Těším se na letní přípravu, abych se pořádně připravil, a až se znovu začne hrát hokej. Bude to zase další level. Hráči jsou tam vyspělejší, jsou tam kluci od devatenácti až do pětadvaceti let. Ti nejlepší hráči z univerzit jsou rovnou podepisovaní do NHL nebo AHL, takže je to pro mě velká výzva.
Váš sen je také v NHL?
Pro každého hokejistu je sen NHL a stejně tak i pro mě. Já si za tím pořád jdu a snažím se dělat všechno, co můžu. Doufám, že to vyjde a budou se mi vyhýbat zranění. Budu se snažit hrát co nejlepší hokej, jaký budu moci.
Share on Facebook
