Nespoléhat jen na McDavida, radí Pouzar Oilers a vzpomíná. Co mu v Kanadě chybělo?
Jaroslav Pouzar
|
Foto: Karel Švec
Jaroslav Pouzar získal s Edmontonem tři prsteny pro vítěze Stanley Cupu. Není se tak co divit, že letošní počínání Oilers ve finále NHL bedlivě sleduje. „Florida na mě zatím působí kompaktněji," líčí. V obsáhlém rozhovoru mluví o současnosti a zároveň vzpomíná na dobu, kdy kanadský tým vládl NHL.
Sledujete počínání Edmontonu ve finále Stanley Cupu?
Sleduju a samozřejmě jim fandím. Poslední Stanley Cup Edmonton vyhrál v roce 1990, což už je dlouhá doba, takže by bylo fajn, kdyby jim to letos vyšlo. Druhý zápas finálové série ale ukázal, že Florida má zatím lepší mužstvo.
V čem jsou Panthers podle vás zatím silnější?
Působí na mě kompaktněji. Mají sice tým bez velkých hvězd, ale góly dokážou dávat v podstatě všichni. Naproti tomu u Edmontonu je vidět velká orientace na McDavida, ale on sám to nemůže vyhrát. Chyba je podle mě v tom, že se snaží tvořit hru. Je sice schopný objet s pukem protihráče, ale ti si na něj dávají pozor a pozičně ho vytlačují do rohu, kde není nebezpečný. Ideální by pro Oilers bylo, kdyby dostával přihrávku ve středním pásmu před obránce, kterého by si mohl obhodil a jít do zakončení.
„Florida na mě zatím působí kompaktněji."
Třetí zápas bude pro další vývoj finále asi klíčový, že?
Samozřejmě. Pokud by Edmonton prohrával 0:3, nevím, jestli by v sobě ještě našli sílu na zvrat. Psychicky je velice náročné, když jdete do zápasu a víte, že musíte čtyřikrát za sebou vyhrát.
Z pohledu Oilers sehraje zásadní roli, jak se dokážou popasovat s očekáváním fanoušků…
Bez debat. Myslím, že v tomhle měla naše generace velkou výhodu – mohli jsme hrát uvolněněji. Dnešní kluci jsou pod velkým tlakem díky očekáváním a slavné dynastii z minulosti. Vždyť v Edmontonu jsou pojmenovány i ulice po slavných hráčích z té doby. To pak na vás přirozeně může dolehnout. Ale znovu říkám, klíčové pro ně bude, aby hráli jako tým a nekoukali jen na McDavida. Ani nám NHL nevyhrál sám Gretzky. Potřeboval k sobě Kurriho a další.
Máte od kamarádů a známých v centru dění ohlasy, jak se město na návrat finálových zápasů po osmnácti letech připravuje?
Je tam obrovská hokejová horečka, všichni řeší Stanley Cup. Ale jsem zvědav, jak se na tom podepsal nevydařený úvod finále. Když dáte za dva zápasy jen jeden gól, není to žádná hitparáda. Dnes večer budu do Edmontonu volat a zjišťovat ohlasy.
„Dnešní kluci jsou pod velkým tlakem a očekáváním právě díky slavné dynastii z minulosti."
S Edmontonem jste získal tři prsteny pro vítěze Stanley Cupu, na který vzpomínáte nejraději?
Těžká otázka, všechno to byly krásné okamžiky. Ale kdybych měl přece jen vybrat, tak nejraději vzpomínám na zisk prvního a posledního. Hlavně se ziskem Stanley Cupu v sezoně 86/87 už jsem nepočítal. Tehdy jsem hrál v Německu a z Edmontonu mi zavolali až relativně těsně před play off, jestli bych jim nešel pomoct. Nasedl jsem do letadla, odehrál pár zápasů v základní části, play off a byl z toho třetí Stanley Cup.
Foto: nhl.cz
Tehdy vám bylo už pětatřicet, navíc jste byl rok a půl bez zápasu v NHL. Neváhal jste, jestli na možnost opětovného návratu kývnout?
Neváhal. V Německu to na mně stálo. Býval jsem na ledě kolikrát i polovinu hrací doby, takže na zápřah jsem byl zvyklý. Moje kondice byla tehdy možná ještě lepší než v prvních letech v NHL. Nebál jsem se, že bych nic nezahrál.
„V Německu to na mně stálo. Měl jsem možná ještě lepší kondici než v začátcích v NHL."
Kromě tří Stanley Cupů máte na svém kontě i tituly z mistrovství světa a další úspěchy. Dají se mezi sebou porovnat?
Když jsem hrál v Československu, bylo pro mě vrcholem mistrovství světa a olympiáda. O NHL jsme v podstatě ani nevěděli a nevěřili, že bychom se tam někdy mohli dostat. Když se mi pak povedlo vyhrát první Stanley Cup, uvědomil jsem si, že v NHL po zlatu z mistrovství světa vlastně „nikdo netouží“. Pro ně je vrchol triumf v NHL. Ty scény po vítězství ve Stanley Cupu nikdy nezapomenu. Kluci intenzivně brečeli dojetím, znamenalo to pro ně strašně moc. Když jsme jako Československo vyhráli mistrovství světa, taky jsme byli dojatí, ale nikdo nebrečel.
Díky tehdejší neinformovanosti o NHL chodila vaše generace vlastně do neznáma. Byl pro vás prvotní dojem ze zámořského hokeje velkým šokem?
Musím říct, že ani ne. Hlavně jsem si musel zvyknout na jiný styl. V Československu na mě jakožto na křídle závisely i defenzivní úkoly, v zámoří jsem hrál s Jarrim Kurrim dopředu a Gretzky si jako centr plnil i defenzivní úkoly. Pak tu samozřejmě byly další věci jako jiná řeč nebo nutnost zvyknout si na odlišné stadiony, protože každý z nich byl úplně jiný.
Vážně hrály stadiony ve vnímání hokejisty až takovou roli?
Z Československa jsem byl na všechny stadiony za ty roky zvyklý a všude se mi hrálo jako doma. Hlavně i proto, že všechny stadiony byly v té době podobné. Naproti tomu v NHL byl každý stadion úplně jiný a zvyknout si vyžadovalo čas. Vybavuje se mi třeba Kanadský pohár 1976, tenkrát jsme v Montrealu hráli velmi dobrý hokej, protože jsme na stadion a atmosféru byli zvyklí. Pak jsme přijeli na finále do Toronta, kde bylo prostředí úplně jiné a než jsme si zvykli, dostali jsme od Kanady šest gólů a bylo po srandě.
„Když se mi povedlo vyhrát první Stanley Cup, uvědomil jsem si, že po zlatu z mistrovství světa nikdo v NHL moc netouží."
Vyhovovalo vašemu stylu při zpětném pohledu spíše úzké zámořské kluziště, nebo to širší evropské?
Evropské bylo samozřejmě lepší na kombinace, ale musím říct, že ani úzké zámořské mi nevadilo. Nebyl v tom zas takový rozdíl a zvyknout se dá na všechno. Nejhůř se mi hrálo na starém stadionu v Calgary. Ten byl fakt malinký a atypický.
Foto: nhl.com
Samostatnou kapitolou jsou vždycky vztahy uvnitř týmu. Neměl jste zpočátku nálepku Evropana, který jde místním klukům vzít práci?
Měl jsem z toho strach, ale kabina v Edmontonu mě vzala parádně. Přicházel jsem tam už jako starší hráč, kdežto jádro tehdejšího týmu bylo velmi mladé, což možná byla moje výhoda. Kluci mě brali všude s sebou.
Takže pivo nechybělo?
Nechybělo (usmívá se) Tam jsme si povídali možná nejvíc ze všeho, i když já jim moc nerozuměl a oni mně taky ne. (směje se)
Jak jste si vlastně navykl na zámořské pivo?
Chuť byla ze začátku úplně jiná, ale zvyknete si. Když jsem se pak vrátil do Československa, měl jsem pro změnu chuť na to kanadské. (usmívá se)
„V Kanadě mi chybělo české sousedské kamarádství."
Tehdejší životní úroveň obou zemí byla nesrovnatelná, že?
Úplně. Stravování, obchodní domy… Bylo to úplně něco jiného. Ale jedna věc mi v zámoří přece jen chyběla.
Jaká?
České sousedské kamarádství. Tady na jihu Čech si uděláte s kamarády nebo sousedy grilovačku, v zámoří to ale bylo jiné. Měl jsem pocit, že tam každý myslí sám na sebe.
Mimochodem, o kanadské zimě jste musel doma na jihu Čech vyprávět, co?
Mínus čtyřicet jsme tady nikdy neměli, ale je pravda, že u nás je vlhká zima, kdežto v Kanadě suchá. Takže našich mínus dvacet pociťujete víc než kanadských mínus čtyřicet. Nepříjemné to bylo v tom, že všechna auta v Edmontonu musela mít ohřívače motorů, jinak byste ráno nenastartoval.
Foto: X Edmonton Oilers
Share on Facebook
