Marty Party! Ryšavý o titulu v Kanadě: Něco šílenýho, byl jsem tam doma
Martin Ryšavý s Ed Chynoweth Cupem pro vítěze WHL
|
Foto: Nick Pettigrew / Moose Jaw Warriors
Ve sbírce měl parádní bronz z World Hockey Challenge, o kterém jako kapitán rozhodl, i ještě parádnější stříbro z mistrovství světa dvacítek. Až na samý závěr juniorské kariéry k nim ale útočník Martin Ryšavý přidal fantastický úspěch na klubové scéně: S týmem Moose Jaw Warriors vyhrál kanadskou Western Hockey League.
Nezřídka psal kanadský klub k příspěvkům o Martinu Ryšavém na sociálních sítích přezdívku „Marty Party“. Vůbec ale nemohl tušit, že nakonec nabyde i jiného významu. Právě přerovský odchovanec totiž svým gólem završil cestu Moose Jaw za premiérovým titulem ve WHL.
A taky jím završil svou vlastní juniorskou kariéru. Prodlouženou o jeden rok – o rok, na který Ryšavý nikdy nezapomene.
Odpálil jste velkou párty?
Bylo to takové rozložené. Něco málo se odehrálo už po titulu ve WHLce, ale nemohlo to být velké, protože jsme věděli, že jedeme na Memorial Cup. Všechno přišlo až po něm, slavili jsme pár dní. Já tam většinou zůstávám nejdéle kvůli letenkám a ty čtyři dny před odletem byly těžké, jak jsem se loučil s rodinou a klukama. Byla to trošku Marty Party (směje se).
Viděl jsem, že jste pak měl doma rodinnou oslavu s tričky „Marty Party“.
Ta nechal klub dělat pár klukům z týmu. Denton Mateychuk tam třeba měl Captain Serious, že byl od pohledu takový seriózní. Já jsem dostal Marty Party a domů jsem vezl 22 triček pro rodinu a kamarády.
„Strašně moc lidí mi teď nabídlo, že kdybych chtěl někdy přijet, tak u nich můžu být. Jsem součástí týmu navždy, i v šatně jsme měli ‚jednou Warrior, navždy Warrior‘.“
Vás to taky vystihuje? Jste ideální typ na párty?
Ona s tím přišla vnučka od mojí billet rodiny, když ke konci minulé sezony dělali ve škole různé cedule. Kluci si toho všimli, občas mi tak řekli v kabině, až se to chytlo a začali to používat všichni. Nemá to ale žádnou spojitost s tím, že by mě někde chytli s alkoholem nebo podobně, spíš kvůli tomu rýmu. Můj spoluhráč Jagger Firkus měl něco podobného – Firkus Circus. I na podpisovkách to fanoušci používali. Bylo to od nich hezké, po těch třech letech jsem se cítil jako velká součást komunity.
Ne každému se v kanadské juniorce poštěstí vydržet tři sezony v jednom klubu. Musel jste si vytvořit obrovsky silné pouto.
Já říkám, že to pro mě je domov mimo Česko. Bydlel jsem tři roky u stejné rodiny a tvořili jsme jádro týmu v sedmi klucích, kteří tam spolu byli celé ty tři roky. Seděli jsme vedle sebe v šatně. Moose Jaw je menší, takže fanoušci mě pak začali hodně poznávat a fotil jsem se s nimi na ulici nebo v obchodě. Ta komunita je strašně silná a kolem hokeje to žije. Strašně moc lidí mi teď nabídlo, že kdybych chtěl někdy přijet, tak u nich můžu být. Jsem součástí týmu navždy, i v šatně jsme měli „jednou Warrior, navždy Warrior“. Fakt jsem se tam cítil jako doma, strašně komfortně. Nechci říkat, že z hlediska trenérů, protože s nimi je jiný vztah, ale lidi jsou tam úžasní.
Martin Ryšavý (vlevo) při návštěvě ve škole | Foto: Facebook Moose Jaw Warriors
Jak to myslíte s těmi trenéry? Panují tam hodně profesionální vztahy? Zkrátka že vy jste hráč, on je trenér a mezi vámi je tlustá čára?
Měli jsme hlavního trenéra, se kterým se dalo o čemkoli popovídat, když jsme měli nějaký problém. Nejenom hokejový. Ale bylo dané to, co říkáte: „Já jsem trenér, ty jsi hráč.“ Asistenti ale byli hráčům blíž. S tím mladším, co trénoval útočníky, jsme si vždycky povídali o formulích po závodech a podobně. S hlavním trenérem to bylo něco jako s generálním manažerem, je tam jasná hranice, kam se může a kam ne.
Vaši tříletou cestu nešlo naplánovat lépe, než abyste na jejím konci zvednul pohár. Nebo tedy šlo, kdybyste vyhráli i Memorial Cup, ale ten můžeme teď nechat stranou. Vyvrcholilo to krásně, viďte?
Já jsem před sezonou letěl na kemp do Columbusu, kde jsem chtěl zabojovat o smlouvu. Úplně jsem nevěděl, kde skončím: Jestli podepíšu tam, v Clevelandu, jestli půjdu třeba hrát do Česka nebo někam jinam… Když mi na exit meetingu řekli, že mě nemůžou podepsat, řešil jsem s nimi, co by pro mě bylo nejlepší. Řekl jsem, že by pro mě bylo prioritou jít zpátky do juniorky.
„Viděl jsem, jak se za bránou rozsvítila do červena ta lampička, podíval jsem se na fanoušky a ti úplně jeli. To bylo něco šílenýho! I billeti mi říkali, že hala málem spadla. Popravdě si nějakých deset sekund potom ani moc nepamatuju.“
Proč jste to tak cítil?
Neměl jsem extra vidinu toho titulu, na to člověk začíná myslet až během sezony. Navíc play off je ještě něco jiného. Ale věděl jsem, že můžeme mít silnější tým a já jako dvacetiletý tam můžu mít dobrou roli a ice time, takže bych se hodně vyhrál. Jak sezona postupovala, i díky nějakým trejdům jsme si to začali uvědomovat. Bylo to pro mě skvělé zakončení juniorské kariéry, protože jsem udělal vítěznou tečku a navíc jsme se mohli odvděčit za podporu fanouškům v Moose Jaw. Vyhráli jsme to poprvé za čtyřicet let existence klubu. Fakt tím žilo celé město a bylo to něco skvělého. Navíc to jsou velké zkušenosti, které si můžu přenést do seniorského hokeje.
Vy jste navíc dal poslední gól, který už odšpuntoval oslavy. Hádám, že na něj dlouho nezapomenete…
Já jsem začal play off dvěma góly v prvním zápase a ukončil dvěma v tom posledním (usmívá se). Dal jsem první gól a pak ten pojišťující. Hlavně jsem se snažil poslat puk pryč z pásma, ale nějak jsem věděl, kde je brána, tak jsem to tam chtěl poslat. Pak jsem viděl, jak se za bránou rozsvítila do červena ta lampička, podíval jsem se na fanoušky a ti úplně jeli. To bylo něco šílenýho! I billeti mi říkali, že ta hala málem spadla. Popravdě si nějakých deset sekund potom ani moc nepamatuju, jak to byl velký nával emocí. Kluci na mě naskákali, všichni jsme byli úplně nadšení. Byla to pojistka, která už nám prakticky dala jistotu. Ten pocit byl neskutečný. Díky tomu, jak tam lidi hokejem obrovsky žijí a že už to pro mě byl po třech letech domov, to byly prakticky stejné pocity, jako kdyby se mi to povedlo doma v Česku.
Zařadil byste si ten gól vedle rozhodující trefy v prodloužení zápasu o bronz na World Hockey Challenge s reprezentací do sedmnácti let?
No… (přemýšlí) Asi jo. Na sedmnáctkách je to trošku něco jiného, je to mladší kategorie, ale zase nároďák. Ten nával emocí byl v podstatě stejný. Sehraje se toho v té chvíli strašně moc, jste rád, do toho na vás naskáčou kluci… Jsou to srovnatelné emoce.
Když jsme ale u gólů, tak těch jste dal v uplynulé sezoně jasně nejvíc za své tříleté působení v Kanadě. V součtu s play off jich bylo 31, což je víc než za první dva roky dohromady. Vyprofiloval jste se trošku jiným směrem, než jste šel předtím?
Řekl bych, že jo. Jako mladší jsem byl spíš střelec než nahrávač, ale s příchodem do Kanady jsem dostal určitou roli, kterou jsem vzal. Většinu zámořské kariéry jsem odehrál právě s Firkusem a Braydenem Yagerem, u kterých jsem plni roli powerforvarda. Snažil jsem se vybojovat puky, být silný kolem brány a když puk dostanu, tak zbytečně nepanikařit. Po nějaké době už jsme byli tak sehraní, že jsem se trochu proměnil v nahrávače. Tuhle sezonu jsem se ale víc cpal do zakončení, abych jen někoho zbytečně nehledal. Myslím si, že mám solidní střelu, a nějak to tam padalo. Před sezonu jsem se na to v podstatě ani nedíval, třeba jen když vyšel nějaký článek. Hlavně jsem měl dobrý pocit ze své hry, a když k tomu přicházely i góly a body, tak to bylo super.
Ryšavého hattrick na konci základní části proti Regině:
Zakončil jste juniorskou kariéru jako druhý nejproduktivnější importovaný hráč v historii klubu. Víte, kdo byl první?
Jo, Tomáš Fleischmann. Já jsem se to dozvěděl, když jsem měl před zápasem ve finále rozhovor pro WHL a ta slečna mi řekla: „Teď jste druhý.“ Já jsem na ni zůstal čumět a říkám: „To ani nevím, to je asi super.“ (směje se) A řekla mi, že nejlepší byl Tomáš Fleischmann. Tak jsme aspoň nahoře dva Češi. Sice jsem to nesledoval, ale na druhou stranu jsem tím aspoň vrátil klubu důvěru, kterou mi dal. Jako dvacetiletý Evropan jsem v týmu zabral dvě místa (pro overage a pro importovaného hráče, pozn. red.), což byla docela velká zodpovědnost. Dodalo mi to sebevědomí i na led, že jsem tam nebyl jen tak do počtu a pro srandu.
„Jakmile k nám přišel, věděl jsem, že k sobě budeme mít nejblíž, protože tak to vždycky je. Český humor a tak… S Porťákem jsme si sedli a strašně rychle nám to pak uteklo.“
Přitom jste letos hrál nejdál od Stanislava Svozila v životě.
To je pravda (směje se). Ale byli jsme v kontaktu. Vyrůstali jsme spolu, pak nás draftoval Columbus, on hrál v Regině a já kousek odtamtud v Moose Jaw… Máme silné pouto, jsme skoro jak bráchové. Psali jsme si i volali, takže i když hrál daleko, tak jsme o sobě pořád věděli.
Zato jste se v týmu potkal s Vojtěchem Portem, který k vám v rámci trejdu přišel v polovině sezony. Byl jste rád, že jste tu jízdu dotáhli ve dvou Češích?
Jo, to bylo super. My Češi a Slováci o sobě většinou víme. Když jsme proti sobě předtím hráli, občas jsme se na ledě pozdravili, ale osobně jsem ho neznal. Jakmile k nám přišel, věděl jsem, že k sobě budeme mít nejblíž, protože tak to vždycky je. Český humor a tak… S Porťákem jsme si sedli a strašně rychle nám to pak uteklo. Byli jsme spolu vždycky na pokoji, takže máme nespočet zážitků, i když u nás hrál jenom půlku sezony. Byl jsem mu tím vzorným starším spoluhráčem, který ho tam provedl, a ukázal mu, jak to tam chodí. Pomáhali jsme si ale navzájem. Prostě jsme byli taková úderná česká dvojka.
Martin Ryšavý a Vojtěch Port po titulu ve WHL | Foto: Instagram Martina Ryšavého
Když vám to nevyšlo na Memorial Cupu, přejete to aspoň Matyáši Šapovalivovi?
Jo, bavili jsme se se Šapym i Porťákem o tom, že se aspoň nemůže jeden povyšovat nad druhého. Saginaw sice vyhrálo Memorial Cup, ale nedokázalo vyhrát svoji ligu. My ostatní jsme zase vyhráli svoje ligy. Trofeje se rozdělily mezi všechny čtyři týmy a aspoň to není tak, že by jeden mohl pomalu na mistrovství světa a další by byly daleko za ním. Samozřejmě jsme to chtěli vyhrát a je škoda, že nám ta třešnička na dortu neklapla, ale nikdo nám nemůže vzít, že jsme mistři naší ligy.
Juniorská kariéra vám definitivně skončila. Nastal už čas bilancování? Se vší úctou k vašim úspěchům, teď se prakticky mažou, protože otevíráte úplně jinou kapitolu.
Úplně jsem neměl klid, abych si sedl a přemýšlel o tom. Vždycky, když my Češi přijedeme domů, chtějí nás všichni kamarádi i rodina vidět. Už jsme se s agenty bavili o tom, jaké jsou možnosti, co dál, ale ještě si na to všechno sedneme a uvidíme. Ať už se stane cokoli, tak chci hlavně udělat správné rozhodnutí podle toho, jak to budu vnitřně cítit. Můžu si vzít zkušenosti, které jsem nabral jak v Kanadě, tak třeba když jsem hrál během covidu v Přerově a Vítkovicích. Navíc v létě vždycky trénuju s některými dospělými kluky, takže mám kolem sebe lidi, kteří vědí, jak to chodí. Prošel jsem si dost věcmi, ze kterých si musím něco vzít a zároveň to hodit za sebe, protože teď mě čeká jiná část kariéry. Právě ten přechod z juniorského do seniorského hokeje je nejdůležitější, není snadný a ne každý dokáže naplnit očekávání. Člověk se musí připravit na větší tlak a všechno, ale už nějaké zkušenosti mám, takže si myslím, že se s tím nějak poperu.
„Člověk chce samozřejmě mířit co nejvýš, snem je vždycky NHL, doufá v to a dělá pro to všechno, ale kariéra taky nemusí jít vždycky tím směrem, jak si ji vysníme.“
Development kemp v Columbusu máte už za dveřmi, že?
Ano, na konci června. Pak se vrátím, budu trénovat a v tom mezičase se bude řešit, co a jak. Asi bych měl letět i na hlavní kemp. Ještě jsme se o tom ale moc nebavili. Agenti taky chtěli, abych dohrál sezonu, přijel domů a měl nějaký čas na rodinu a podobně.
Na jakou úroveň byste ze svého pohledu měl?
Já tohle strašně nerad říkám, protože bych se nerad přecenil, ale ani se nechci podceňovat. Uvidím, co mi přistane, a s tím budu nějak pracovat. Člověk chce samozřejmě mířit co nejvýš, snem je vždycky NHL, doufá v to a dělá pro to všechno, ale kariéra taky nemusí jít vždycky tím směrem, jak si ji vysníme. Chci udělat nejvíc, co půjde, a jak to dopadne, tak to dopadne. Hlavně že si pak budu moct říct, že jsem pro to udělal všechno.
Oslava Martina Ryšavého | Foto: Facebook Moose Jaw Warriors
Share on Facebook
