Legenda rozhlasu Procházka: O důležitosti v Naganu, psích čumácích i Moskvě
Aleš Procházka
|
Foto: FB ČT24
Byli jste v kině na filmu Vlny? Právě v té době, na podzim 1969, začal svou rozhlasovou kariéru Aleš Procházka. Pro Český rozhlas reportoval z celkem 25 mistrovství světa v ledním hokeji, šesti olympijských turnajů včetně zlatého triumfu v Naganu, a taky ze dvou světových pohárů. Spoustu hokejových zážitků, emocí a vzpomínek se teď rozhodl dostat do knihy Hokej, rádio a já.
Je v klubu extraligových legend, patří do Síně slávy Českého hokeje, má i cenu Oty Pavla za celoživotní propagaci sportu a olympijských ideálů. Aleš Procházka pracoval v Rozhlasu jako sportovní redaktor téměř 50 let…
„Po maturitě se mi nechtělo na vojnu. Jeden kamarád měl rodiče zaměstnaného v rádiu a čirou náhodou mi dohodil, že by byla šance uchytit se ve sportovní redakci, což by znamenalo zbavit se hrozby vojny. Zkusil jsem to, vyšlo to. A pak následovala vysoká škola,“ vzpomíná na svoje začátky.
„Jen tak jsem se neodvážil někoho kritizovat.“
Sám přitom žádný sport organizovaně nehrál. „Měl jsem ale respekt k hokeji, což mi vydrželo. Jen tak jsem se neodvážil někoho kritizovat. Zajímaly mě taky názory těch, kteří sportu perfektně rozuměli,“ říká Procházka.
Humoristické romány píše už pár let, teď přichází s první hokejovou publikací. „Byla by škoda nezanechat po sobě žádnou stopu. Něco málo se tam dozvíte o lidech z hokejového prostředí, které jsem měl tu čest potkávat. K tomu jsem připomněl pár reprezentačních událostí, které stály za to. A taky jsem se snažil ukázat, že i domácí extraligové zápasy jsem si užíval.“
Co je váš největší hokejový zážitek?
Samozřejmě Nagano, ale taky mistrovství světa v letech 1996, 1999, 2000, 2001. Já jsem se pokoušel užívat si cokoliv. Občas byl člověk smutný z toho, jak to dopadlo. Jindy jsme byli na vrcholu blaha, když se povedla medaile.
S mikrofonem jste za hokejem procestoval svět. Kam jste jezdil nejradši?
Vážil jsem si toho, když jsem se po šesti letech v redakci poprvé dostal někam jinam, než do Sovětského svazu nebo jiných spřátelených zemí – to jsem byl v roce 1982 na MS ve Finsku. V knížce to srovnávám s dneškem. Když je někdo šikovný a nastoupí do redakce, po pár měsících může jet, kam je zapotřebí. Tehdy to chtělo daleko víc trpělivosti, ale taková byla doba. Všichni okolo na tom byli podobně…
Takže?
Spíš můžu říct, kam jsem nejezdil rád. V Moskvě jsem byl asi patnáctkrát… Tam už se mi fakt nechtělo, vždycky mě utěšoval jen fakt, že se podívám na hokej, že turnaj nepotrvá zas tak dlouho a brzy se vrátím domů.
?? SLOVO PAMĚTNÍKA ?? Suvenýr na fotce mi připomíná poslední společné česko-slovenské ZOH pořádané v roce 1992 v...
Zveřejnil(a) Aleš Procházka dne Čtvrtek 3. října 2024
Změnila se vám pak práce po roce 1989?
Ani dřív se nestalo, že by někdo řekl: „Támhle nepojedeme, to by bylo moc drahé.“ Samozřejmě, že třeba v roce 1987 na MS ve Vídni se ještě hodně šetřilo – takže já jsem bydlel ve slovenském rozhlase v Bratislavě a dojížděli jsme každý den autem do Vídně a večer zase zpátky. Ale byly i hezké cesty do zahraničí – v roce 1988 jsem mohl jet na zimní olympiádu do Calgary, pak to přibývalo – Nagano, Salt Lake City. A Skandinávie? Tam byli takoví psí čumáci. Lidi tam svoje reprezentace moc nebaštili. Pro ně měla půvab švédská liga, ale na mistrovství světa byly návštěvy hodně žalostné.
„Všichni si to dokázali užít i bez Rusů.“
Chybí vám na mezinárodní scéně Rusové?
Nijak nad tím netruchlím, že tam nejsou. Bylo to vidět na letošním mistrovství – že by se nad tím někdo pozastavoval? Rozhodně to nebyl slabý odvar. A všichni si to dokázali užít i bez Rusů.
Hokej se ale za ta léta obrovsky změnil, že?
Člověk to vlastně ani tolik nevnímal. Utěšuju se tím, že se pořád hraje na dvě branky. Jiné sporty se měnily ještě divočejším způsobem, třeba moderní pětiboj. Hokej je dneska tvrdší, rychlejší. Mluvil jsem o tom s Martinem Procházkou, který říkal: „My když jsme hráli, nebyla výjimka, že jsme na ledě pobyli minutu a půl.“ Dneska už minuta znamená dlouhé střídání.
Ale změny byly takové pozvolné…
Kdybychom srovnávali s 80. a 90. léty? To už je velký rozdíl. Ale mně se na hokej hezky koukalo předtím i teď. Nejsem z těch, kteří by nostalgicky vzpomínali, jak se dřív hrál krásný hokej. Já si svoje najdu i v současné podobě. Dřív bylo více místa pro technické hráče, pro kombinaci. Teď se do toho vloudily kanadské prvky, nahazování.
„Utěšuju se tím, že se pořád hraje na dvě branky.“
A co nástup internetu? Sportovní i mediální svět se proměnil extrémně.
Já jsem svým způsobem rád, že jsem se rozkvětu sociálních sítí nedočkal. Když jsem končil v roce 2015, teprve to nabíralo grády. Nemám takovou povahu, abych si třeba nepřečetl něčí názor, a aby to se mnou nezacloumalo. S někým souhlasím, jiný mě dokáže šokovat. Vadí mi, jak někteří lidi dokážou z domova a z gauče kázat moudra a odsuzovat – aniž by měli znalost věci.
To vám vadí?
Když se dneska dívám na hokej nebo světové události, taky si o tom něco myslím. Ale bez každodenního kontaktu a znalosti se nepokouším někde nahlas vykřikovat, co je správné… Pokud člověk nemá vědomosti, měl by mít aspoň dávku slušnosti. A to se bohužel na sociálních sítích moc nenosí.
„Pokud člověk nemá vědomosti, měl by mít aspoň dávku slušnosti.“
Byla práce v Českém rozhlase náročná?
Těžko bych spočítal, kolik stovek dní bylo, kdy jsem přicházel z práce domů v jednu, nebo ve dvě hodiny ráno v noci. Člověk s klasickou pracovní dobou by na tohle asi těžko přistoupil. Zrovna tak večery, víkendy… Hlídal jsem každou volnou hodinu a klepal jsem se, abych něco neprošvihnul, abych byl včas tam, kde mě zrovna rozhlas potřeboval. Tohle se těžko dalo dělat bez toho, aby to člověka bavilo. Bral jsem to jako něco víc než jen pouhé zaměstnání. Je to celoživotní láska k rádiu i ke sportu.
Nová kniha Aleše Procházky | Foto: radioteka.cz
Jak se vám koukalo na nástup televize, která rozhlas postupně zastiňovala?
Že bychom mezi sebou měli rivalitu, to vůbec. Potkávali jsme se na trénincích a zápasech, bavili jsme se spolu, Petr Vichnar i Robert Záruba jsou moji velmi dobří kamarádi. Nežárlili jsme, že se stali populárnějšími. Televize je víc vidět, což má svoje výhody i nevýhody pro toho, kdo tam pracuje… Měl jsem spíš obavu z toho, jak postupně končil pořad S mikrofonem za hokejem kvůli rozdílným časům začátků zápasů. Radiožurnál Sport ale hokeji dál dělá dobré jméno.
Vy jste o televizním angažmá nepřemýšlel?
Je zapotřebí dělat to s nadšením, ale taky mít splachovací povahu. Já se jí pochlubit nemůžu. Když si třeba přečtu, jak lidé kritizují Roberta Zárubu… Já ho jako experta uznávám.
„Narozdíl od kolegů z redakce jsem nesázel na žádné zápasy.“
Prý jste neměl ani oblíbené hráče nebo tým?
No, především jsem – narozdíl od kolegů z redakce – nesázel na žádné zápasy. Nedokázal jsem si představit, že bych hráčům vyčítal, o kolik mě připravili peněz. Já jsem chtěl být nad věcí a pokud možno objektivně referovat. Jinak mi vždy byli příjemní hráči, o kterých jsem věděl, že mi vyjdou vstříc s rozhovorem. A dalo se s nimi natočit povídání. Jiní se radši před novináři zdekovali, nebo byli otrávení…
A co ty kluby?
Rád jsem měl takové, které si dokázaly vychovávat dost svých mladých hráčů. To už dnes není tolik k vidění, hledá se pomoc u cizinců. Pro fanouška je to zajímavé, ale český hokej potřebuje mladé kluky.
Často jste s mikrofonem vyjížděl z Prahy do různých koutů republiky…
Nechtěl jsem se stát inventářem jednoho klubu. Takhle: je pěkné, že se stavějí nové arény. Ale já neohrnoval nos ani nad starými zimáky v Litvínově nebo na Kladně a v Karlových Varech. Mělo to svůj půvab, a když přišly tisíce lidí a začaly řádit na tribunách, taky to byl cvrkot. Ale tím nechci říct, že bych byl odpůrce nových hal. Chápu, že je potřeba lepší a lepší zázemí.
Byl jste letos na MS v O2 aréně?
No, bylo to krásný… Byl jsem se tam dvakrát podívat.
Pamatujete si totiž i zlato z Prahy 1985… Dá se srovnávat?
Užil jsem si to, protože jsme byli první, přestože to tehdy ze začátku v základní skupině vypadalo všelijak. Atmosféra lítala od nuly k deseti, ale nakonec to bylo srovnatelné i s tím, co se dělo letos.
„Od novináře tam zaznělo, že s postupem už se můžeme rozloučit…“
Je dneska tlak médií větší než dřív?
Vždycky se najdou hráči, kteří média moc nemusí. Jiní jsou zase velcí profíci. Vždycky se v daném mužstvu dali takoví najít. Ale v poslední době jsou už kluci ze zámoří často naučení, jak se mají k novinářům stavět. Pamatuju si MS 1999, kdy to v základní skupině vypadalo s našimi dost bledě. Potřebovali jsme vyhrát, Rusové museli ztratit bod se Slováky. Od novináře tam zaznělo, že s postupem už se můžeme rozloučit, že odehrát poslední zápas už je jen formalita. Kdyby hráči uvažovali stejným způsobem a byli podobně chytří… Nakonec jsme byli zlatí.
Otázka na Nagano na závěr ale nemůže chybět. Jak na Japonsko vzpomínáte?
O Naganu už se toho napsalo a řeklo tolik, že si člověk nepřipadá originální. Ale když mám říct, co pro mě bylo příjemným zážitkem? Ve fázi turnaje, kdy se blížily boje o medaile, český tým začal být v centru pozornosti, protože se mohl stát příjemným překvapením. Dominik Hašek se stal hrdinou v očích zámořských novinářů. Já byl jednou na tréninku a štáb americké televize si po tréninku zamluvil právě Haška na rozhovor. A on jim řekl: ‚Musíte počkat pánové, já už jsem tady něco slíbil Českému rozhlasu.‘ Tak to jsem si připadal nesmírně důležitě! (směje se)
Olympiád jste ale zvládl víc…
Užíval jsem si i Sarajevo 1984, kdy jsem byl na olympiádě poprvé. Ale museli jsme pobíhat i po ostatních sportech a hlídat, co se dalo. Byli jsme tam jen ve třech, to je opravdu jak do mariáše. Člověk tam pobíhal od nevidím do nevidím, ale bylo pro mě hezký, že jsem ochutnal i další sporty, třeba běh na lyžích nebo biatlon. Až právě v Naganu nás bylo více.
Share on Facebook
