Hanzal: Proč v Motoru vyrůstaly hvězdy? O životě v poušti, Muellerovi a Gretzkyho přístupu
Martin Hanzal
|
Foto: Instagram hockey_games_24
Přes 700 zápasů v NHL odehrál Martin Hanzal zejména za Phoenix Coyotes. Klub, který nejprve změnil název a později i sídlo… Co říká bývalý reprezentant na svoji dnešní práci u mládeže Motoru, nebo na návrat dávného spoluhráče Muellera do Komety. A co je jeho oblíbená vzpomínka na kariéru?
Skoro dva metry, přes sto kilo. Když byl Martin Hanzal na ledě, soupeři to poznali. Ale nejen v osobních soubojích, vždyť písecký rodák v NHL bodoval průměrně v každém druhém zápase.
Teď dělá ředitele mládeže v Českých Budějovicích a s oblibou vzpomíná na reprezentaci i hokejisty, kteří mu v začátcích tolik pomohli.
Vaše první sezona mezi dospělými byla výluková…
Pamatuju si, že tam byly hvězdy typu Prospal, Dvořák, Neckář, Ferrence. Trenér mi tenkrát řekl: „Hele, večer jdeš hrát za áčko.“ Bylo to snad proti Berounu, tak jsem s košíkem nastoupil. A byl to docela fofr. (směje se)
„Hele, večer jdeš hrát za áčko.“
V sedmnácti letech asi fajn zážitek, když Budějovice válcovaly první ligu. A vedle sebe jste měl vzory z NHL
Jo, je to tak. Hlavně, musím říct, co Venca Prospal nebo Dvořka předváděli v tu dobu… Když jsem jako mladý na ně koukal, říkal jsem si, že chci být jednou jako oni. To jsem si fakt užíval, koukal jsem jen kolem sebe a snažil se makat jako oni, abych se do Ameriky dostal taky.
Jaké to s nimi bylo v kabině?
Já k nim chodil ještě z juniorské šatny, ale samozřejmě při cestách na zápasy… Vždycky jsem spíš naslouchal, byl jsem rád, že tam vůbec jsem. Bylo dobré je sledovat, chovali se perfektně.
Foto: Aleš Krecl, cslh.cz
V Arizoně jste pak měl Radima Vrbatu a Zbyňka Michálka…
Tam to bylo podobné. Ještě jsem šel na půl roku do USHL a na rok do WHL. Povedlo se mi předtím mistrovství osmnáctek, díky tomu jsem navázal dobrou pozicí na draftu. Tam mi to ale malinko stouplo do hlavy, brzy jsem hrál za áčko Budějovic… A po draftu (05/06) byla jediná sezona, která se mi vůbec nepovedla. Proto jsem odešel do zámoří. Tam jsem byl hozený do vody a přísný trenér i konkurence mě srovnaly.
Co potom?
V Arizoně jsem měl i hodně štěstí, bez toho by to nešlo – že se tam o mě staral Vrbič s Michálkem, u kterého jsem na začátku i bydlel. Ukazovali mi, jak to tam chodí, snažili se mi pomáhat. Velký dík těmhle klukům, že mi pomohli.
„Gretzky si mě oblíbil, hrozně mi pomohli i čeští kluci.“
Jak na vás zapůsobil trenér Gretzky?
Zase jsem měl trošku kliku, že si mě oblíbil – mě a Petera Muellera. Kluci pak za mě byli úplně vyřízený, Zbyňák a Vrby, dělali si ze mě srandu, že jsem jak jeho kluk. Že mi Gretzky všechno dovoluje. A že nepamatují takhle mladého kluka, který by měl takovou podporu. Gretzky mi každopádně hrozně pomohl a jsem moc rád, že jsem ho dva roky mohl zažít jako trenéra. Kdo může říct, že ho trénoval takový borec.
Měl Gretzky lidský přístup? Jaký to byl trenér?
Dřív jsem tomu moc nerozuměl a nevěděl jsem, co je dobrý. Ale jako trenér, když jsem ho pak srovnával třeba s Davem Tippettem, tak to bylo něco úplně jiného. Nechci říct, že byl Gretzky úplně špatnej trenér. Ale moc to nehrotil. Přišlo mi, že chtěl být v kabině s klukama, být součástí hokeje. Když pak přišel Tippett, oproti němu řešil každý detail.
Martin Hanzal. | Foto: Stanislav Souček
Byl jste sedmnáctkou draftu. Cítil jste kvůli tomu tlak?
Z juniorky jsem šel rovnou do kempu a hned se mi to povedlo, udělal jsem první tým. A když se rozběhla sezona, nijak jsem si to nepřipouštěl. Snažil jsem se hrát… Tenkrát už jsem chápal, že v Americe to nebude za zásluhy, ale musíte se ukázat na ledě. Kdybych nic nepředvedl, bylo by jim úplně jedno, jestli jste první kolo, třetí, nebo sedmý. Začátek se mi ale povedl, důvěra ve mně postupně narůstala a dostával jsem větší ice-time.
„Podívejte se, kdo vyhrává bodování extraligy. Většinou samí starší kluci.“
Sedl jste si dobře i s Peterem Muellerem?
On byl o rok mladší a taky byl na draftu ještě výš než já (8. místo). První dva roky jsme spolu byli zadobře, pak mu ale nevyšla sezona a oni ho vyměnili do Colorada. Od té doby jsme se párkrát potkali ve vzájemných zápasech, tak jsme dali řeč. Ale pak už ne.
A co říkáte na jeho návrat do Komety?
(usměje se) No, každý to má nastavené jinak. Stane se, že se vám nepovede začátek sezony, a začne se shánět posila. I Motor neměl start podle představ, ale věřil jsem, že se zvednou. Nicméně podívejte se, kdo vyhrává bodování extraligy, většinou jsou tam samí starší kluci. Uvidíme, jestli se to do budoucna trochu promění, když se vracejí hráči jako Kaše nebo Sedlák. Ale takhle to je, starší kluci si to v extralize prostě uhrají…
Ještě zpátky k Arizoně – jak se vám jako žilo v poušti?
Kdo tam nebyl a nezažil Arizonu… Nemůžu říct nic špatného! V prosinci i v lednu je tam 25 stupňů a svítí každý den sluníčko, tak to je parádní. Líp se vám vstává z postele, psychicky se cítíte dobře. Samozřejmě výsledky… Některé roky jsme play off udělali, jednou i finále konference, což bylo skvělé. Já jsem tam byl spokojený.
Takže ani výměna dřív nepřicházela v úvahu?
Ani jsem nechtěl, neřešil jsem něco takového. V roce 2017 mě vytrejdovali do Minnesotty, s tím člověk nic neudělá, tak jsem si sbalil a šel jsem. A v létě jsem pak podepsal s Dallasem.
„V zimě je tam 25 stupňů a svítí každý den sluníčko.“
Už vás trochu trápily zdravotní problémy. Od konce kariéry jsou záda v pohodě?
Dá se říct, že jo. Když si zahraju jednou týdně, a pak třeba tři dny odpočívám, je to v pohodě. U mě byl problém v nabitém programu – hrál se jeden zápas, hned potom další a rychle do letadla. Pak jeden den volna a hrál se další zápas. Tam jsem nejvíc trpěl – přelety, pokoje na hotelech, každý den jiná postel. Tohle mi vadilo strašně moc. Po zápase jsem byl rozbitý a nestíhal jsem regeneraci, kterou jsem potřeboval.
Mrzelo vás, že se Coyotes přestěhovali do Utahu?
No, oni to už řešili, když jsem tam byl já, nějaké stěhování se tam probíralo pořád. Takže jsem si jenom říkal, že to je otázka času, kdy to opravdu přijde. A to se stalo. Nevím, jaký tam jsou podmínky, že když se vybuduje zimák, že se budou vracet…
Hokej jste hrál ještě v krajské soutěži. Ještě stále hrajete?
Uvidím, u mě to fakt závisí na tom zdraví. Můžu se blbě probudit a nebudu se 14 dní hýbat kvůli zádům. Anebo si odehraju pár zápasů. A uvidíme, jak na tom budu.
Co úroveň soutěže?
Když jsem šel do první sezóny, spousta kluků říkala, že Jihočeský kraj patří k jedněm z nejsilnějších. Tak jsem nad tím mávnul rukou, ale bez tréninku to fakt nejde. Mysleli jsme si, že budeme hrát jenom zápasy. Měli jsme u toho kecy, že trénovat nepotřebujeme. (směje se) Ale nějakou úroveň to má, mladí kluci jsou nabruslení. Pak je tam pár starých, kteří to hrají chytřeji. Myslím, že to má přesně to, co jsem od toho chtěl – abych si zahrál, došel na pivo a zůstával v pohybu.
Dokonce jste založili svůj tým Samson České Budějovice.
Přišel za mnou Franta Mrázek a můj brácha. Chtěli dát dohromady kluky, se kterými jsme hráli v mládí – spousta z nich hrála různě po kraji. Tak jsme to začali obvolávat, zjišťovat, a za půl roku to vzniklo. Povedené dva roky – dvakrát jsme soutěž vyhráli.
„Asi každý vám potvrdí, že v Česku je to u mládeže nevděčná práce. Snažíte se něco nastavit, ale…“
Baví vás teď pozice ředitele mládeže Motoru?
Asi každý vám potvrdí, že v Česku je to u mládeže nevděčná práce. Snažíte se něco nastavit, co si myslíte, že by mohlo fungovat. Anebo se inspirujete, jak to funguje ve světě, protože jste něco procestovali a máte zkušenosti. Jezdili jsme to sledovat i do Švédska, do Finska. Snažíte se to tady v nějakých podobných mezích nastavit. Ale furt mi přijde, že je někdo nespokojený. Rodičům se pořád něco nelíbí… Myslím, že v Čechách je takhle mentalita rodičů nastavená a s tím jako moc neuděláme…
Můžeme se tedy ve výchově talentů přiblížit Skandinávii?
Samozřejmě to nejde do detailu, jako třeba skloubení školy a sportu. Anebo zázemí, co mají ve Švédsku, to tady mít asi nikdy nebudeme. Ale šli jsme do toho s tím, že se snažíme pomoct budějovické mládeži. A nějaký možný úspěch se třeba projeví až za pár let.
Ročníky okolo vás utvořily docela silnou budějovickou generaci. Čím myslíte, že to bylo?
O tomhle se s klukama bavíme a debatujeme, když sedíme někde na pivku. Ale nedokážeme si na to odpovědět. Sami si říkáme, vždycky třeba s Michálkama, s Novotňákem, jak je možný, že se tolik kluků dostalo do NHL. Ani nedokážeme říct, jestli to bylo trenéry, výchovou, anebo tím, že jsme pořád běhali venku, hráli bandy hokej, fotbal. Hodně se nadává na dnešní dobu, že jsou všichni na počítačích. Ale já sám nevím. Nemyslím si, že zrovna v Motoru byli lepší trenéři, nebo že se to dělalo jinak.
„Hodně se nadává na dnešní dobu, že jsou všichni na počítačích. Ale já sám nevím…“
Vy jste si extraligu zahrál ještě v sezoně 2012/13.
Hrozně rád vzpomínám na tenhle výlukový ročník, kdy jsme tu hráli s Milanem Michálkem a Vencou Prospalem. Tenkrát byly strašně drahé pojistky, takže jsme tady hráli prakticky zadarmo, protože jsme si je museli doplácet. Fakt jsem se ale pobavil, peníze v tom nehrály vůbec žádnou roli, ale nás ten hokej opravdu bavil. Byli jsme vděční, že jsme si s klukama mohli zahrát doma. Navíc k Milanovi s Vencou jsem vzhlížel, když jsem byl menší. A taky jsem si vždycky hrozně užíval nároďák.
Co je váš oblíbený zážitek z reprezentace?
Olympiáda. To bylo něco takového, co člověk fakt může zažít, jenom když se to povede jednou za tu kariéru. A mně to vyšlo, takže jsem moc rád, že jsem si to splnil. Když teď vidím, že McDavidovi bude třicet a ještě nebyl na olympiádě… Pro sportovce je to vrchol, protože olympiáda má nějakou dlouhodobou tradici a kouká to celý svět.
V létě 2013 ale Mountfield na jihu Čech skončil. To se vám muselo sledovat těžce, ne?
V lednu jsme se vrátili zpátky do Ameriky a po sezoně se Mountfield přestěhoval do Hradce, takže to byla velká rána pro všechny. Hrozil i konec hokeje, bylo to nepříjemné. Ale s odstupem? Bylo dobře, že to lidi v Budějovicích semklo. A když se dnes díváme, kolik lidí chodí v Budějovicích na hokej… Kapacitu máme skoro vždy vyčerpanou. Moc se mi to lidí a moc si toho vážím, že je pořád narváno a lidi se baví hokejem.
Share on Facebook
